Nepál

Na konci roku 2024 vznikl spontánně mezi kamarádkami nápad nadělit si ke čtyřicetinám nějaký pěkný výlet. A my ostatní (ještě) třicátnice jsme si vymyslely jiný důvod k úniku. Všechny do jedné jsme si ale potřebovaly odpočinout od rolí maminek, od práce, rodin, povinností a shonu a asi nikdo netušil, že se čtveřice z nás vydá v půlce dubna 2025 do Nepálu na zatím asi nejodvážnější cestu. Náš cíl byl nemalý – základní tábor Annapuren a pak si užít džungli národního parku Chitwan i hlavního města Káthmándú. A jaký to bylo? Boží! A více níže…

DENÍK – MATKY NA TRIPU PO NEPÁLU

čtvrtek 17. 4.

Hradec Králové – Pardubice – Ostrava (středa 16. 4.)

let Krakow 13:45  –  Sharjah (Emiráty) 21:20 / Sharjah 2:10 – Káthmándú 8:00

časový posun + 3,75 hodiny

Na tenhle den se připravujeme tak dlouho – fyzicky, mentálně, těšením, plánem, čtením všemožných zdrojů informací, nákupem oblečení a vybavení (některé z nás utrácely fakt hodně), zajištěním dětí, chodu domácnosti, balením, nekonečným sháněním a následnou selekcí věcí… a teď je to tady, už nejde couvnout, už se to děje! Ale nejsme v tom samy – jsme parta holek, co se zná dlouho. S holkama se známe spoustu let z party, některé jsme spolužačky z gymplu, některé spolu zažily cestovatelská dobrodružství, některé jsou skialpinistky, horolezkyně, jiné běžkařky, běžkyně (některé bývalé reprezentantky, některé sportovní začátečnice), všechny jsme ale holky do nepohody a milovnice hor. Tolik času jsme ale ještě spolu netrávily a já si uvědomila, že jsem ještě nikdy nebyla takle dlouho bez rodiny, ale těšíme se na všechno, co nám tohle dobrodružství přinese.

Překonaly jsme hned první strasti, kdy jsme se málem nedostaly ani Boltem v půl 2 ráno z Ostravy do vesnice, kde jsme domluvené na přespání u jedné z nás, abychom měly přesun na poledne na letiště do Krakowa co nejhladší. Taxikář nám zastavil uprostřed noci u prasečáku pár kilometrů od cíle. Byl to ale dobrý test, že se spolu, jakkoliv se to zdálo děsivé, nebojíme a vše jsme si vysvětlily a v pořádku se dopravily. Že bude ale v úseku Hradec – Káthmándú právě část Ostrava hlavní nádraží – Bolatice ta nejvíc adrenalinová jsme nečekaly.

Na letiště nás odvezl hodný manžel Lucky a trochu v nervu po několika zásekách v kolonách jsme se tak akorát dostaly na letiště, odbavily zavazadla a za chvíli už jsme byly ve vzduchu. Let byl dlouhý a už po cestě s přibývajícím únavou mě doháněla myšlenka, jestli jsme neudělaly blbost a jestli vše zvládneme. Začalo se mi i stýskat po dětech a přepadl mě pocit nezodpovědnosti. Ale věděla jsem, že to musíme zvládnout a užít si to, odpočnout si, nabrat energii i zážitky, možná i trochu poznat svý hranice, být jen sama za sebe, nesloužit, neposlouchat neustálé “mamiii” a dýchat svobodu… I proto jsme na týhle cestě!

Pátek 18. 4. 

Cesta probíhala v pořádku, i když mě několikrát napadlo, jestli už na tyhle dlouhé přelety nejsme starý. Ale kdy jindy?! Na pasovce jsem se postarala o malé zaváhání a o humornou epizodu, kterou jsem holky náramně pobavila a tuším, že ji ještě dlouho budu mít na talíři.  Na pasové kontrole se mě úředník zeptal, jestli jsem byla v Číně. Dotaz mě zaskočil, ale i tak jsem se svou chabou angličtinou suverénně odvětila “no”. Na to mě pohotově celník odpověděl, že “yes” a dokonce “twice”. Nějak jsem vytěsnila úděsné transfery cestou na Zéland a do Indonésie. Takže nejen že jsem zapřela policejnímu orgánu asi 8 razítek přes několik celých stránek v pasu ale také dvoje víza. Snažil se mě ještě nachytat na otázce, jestli jsem tam jela provozovat “buddhism”. Hlavou se mi honilo, jaká je správná odpověď, proč jsem se líp neučila dějepis a jestli můžu zavolat přítele na telefonu,… No a jako správná špionka jsem to vyřešila nechápavým pohledem, že nerozumím. Myslím, že jsme se pokynutím vzájemně shodli, že už to chceme mít oba co nejdříve za sebou . Na letišti v Káthmándú jsme si vyřídily už bezproblémově víza, vybraly peníze. S balíkem peněz jsme si připadaly poprvé v životě bohatě (100 nepálských rupií NRP = 16 Kč = 0,7 $) a u východu už na nás čekal Asha. Asha, nepálský borec, kterého domluvila Lucka už z Čech na doporučení od kamaráda, se ukázal jako skvělý zosobněný přítel na telefonu a pomocník. Přivítal nás ještě v hale, omotal kolem nás nepálské šály jako projev díků a úcty a dovedl nás k autu s řidičem. Dojaté, že jsme tu a že si nás už při příjezdu hned někdo váží a stará se o nás, jsme z auta pozorovaly cvrkot rušného hlavního města. Dovezli nás do centra dle domluvy, kde jsme si hladce vyřešily i povolení ACAP za 20 $ pro vstup do hor. Než jsme se s průvodcem rozloučili ještě v Káthmándú a vysadili ho po cestě, domluvili jsme se, že nám zajistí výlet do Chitwanu, až se vrátíme z hor. 

Čekala nás cesta do Pokhary, kam jsme pokračovaly s naším řidičem a dozvěděly se, že cesta bude trvat kolem 7, 8 hod. A tady nám došlo, že v Nepálu nelze posuzovat vzdálenosti dle google map nebo map cz, které odhadovaly cestu na necelé 3 hodiny. Výsledných 9 hodin nás ale trochu překvapilo.

Cesta byla divoká, ale nenudily jsme se. Pozorovaly jsme co se děje za skly auta podél rozbitých cest, kde prach a smog dusil často i nás uvnitř. A teplota mezi 25 – 30 °C situaci nepomáhala. Téměř celou cestu jsme s občasným uklimbnutím prokecaly a Raj musel mít slušně vyhučenou díru do hlavy a získává odznáček “Kliďase měsíce”. Celou dobu trpělivě mlčel, nehnul brvou a řídil na ty naprosto divoké podmínky velice bezpečně, i když nás jeho myšky mezi autobusy a náklaďáky nejedenkrát přinutily vyjeknout nebo volat Boha, což Raj asi úplně neocenil. Trochu nás překvapilo, že dálnice z hlavního města místy vypadá jak polňačka k prasečáku v Horní Dolní. Bohužel se cesta na většině úsecích opravovala a to tak maximálně s lopatkou v ruce, takže se dokončení asi nedočká nebo alespoň nevěříme, že za 2 týdny, až tudy pojedeme nazpět z hor. V zoufalství nás napadají i takové kacířské nevhodné vtípky, že možná proto turisté létají nazpět vrtulníkem.. 

Řidič byl ale skvělý, vzal nás na výborný oběd na pěkném místě do lokální jídelny, kde jsme ochutnaly místní stravu formou naber si za jedny peníze, kolik talíř unese. Jako správné Češky nás to potěšilo a byla to výzva, nicméně pod vidinou zbývající půlky cesty a vysoké pravděpodobnosti nevolnosti jsme se krotily. Luxusnímu latté z kávovaru od vedle jsme ale neodolaly. Musíme říct, že taková kávička nás tu zatím (mile) překvapila nejvíce. Zbytek cesty jsme pouze s krátkou pauzu na záchod daly v kuse a jakkoliv byla divoká, utekla nám. Možná jsme se hodily do místního pomalejšího modu a užívaly si každou chvíli nabyté svobody. Bylo neustále co sledovat mezi kličkujícími skútry a sebevražednými pokusy chodců a psů skákajících do totálního silničního zmatku, troubení, zácp, předjíždění. Náš řidič Raj to ale nedělal očividně poprvé a zběsilý provoz odneslo jen odřené zrcátko.

Večer jsme konečně dorazily do Pokhary. Ubytovaly se v předem zamluveném hotelu, kde na zasloužených hvězdách kazil dojem pouze páreček švábů na pokoji, jejichž odchyt nás zabavil na část večera. Ale nejedem sem na wellness a tušíme, že bude hůř . Sprcha první rozpačitý dojem rychle spravila a vyrazily jsem si na večeři ochutnat tradiční nepálské pokrmy. Okoukly jsme i obchůdky a vrátily se na hotel naspat, co nám za poslední 2 dny chybí.

Sobota 19. 4. I Pokhara

Probudit se v posteli bylo příjemné. Byť se šváby, lepší než zalomená v autě nebo přilepená na sklo letadla. Z párečku se nakonec vyklubal další člen (pokud teda neumí šváb vylézt do druhého patra po schodech a nepozorovaně podél recepce) a dle řevu z protějšího pokoje soudíme, že mají vedle ještě kamarády, pokud se nejednalo o vraždu.

Ráno nás krom našeho šestinohého spolubydlícího probudila bouřka s vydatným deštěm a trochu mě to vzhledem k blížícímu se treku rozhodilo. Předpověď ale vypadá více než optimisticky, tak budeme doufat, i když musíme počítat se vším. Hory jsou zrádný.

Dopolední program jsme tedy měly jasný. Přebalily jsme batohy a snažily se vyselektovat, co nemusíme s sebou tahat. Přebytečné věci necháme uschované v hotelu. Snažily jsme se ušetřit doslova každý gram odebíráním kosmetiky, ponožek, i třeba vyndaváním vložek z podprsenky. Priority už máme holt jinde a o to víc sušeného masa a sušenek zabalíme. 

Ráno jsme si zašly na snídani, chutná nám, ale je potřeba si na nějaké věci zvyknout. Vše je dost pálivé a ne na všechno se hodí namazat marmeláda, ale vybíráme si zatím dobře a ceny jídel jsou příjemným bonusem navíc. Jinak se tu na četná doporučení naprosto vyhýbáme masu z důvodu špatného skladování a eliminace střevních potíží. Zároveň zobeme poctivě probiotika a jsme zatím v pořádku.

Při snídani jsme přemýšlely co sbalit a dostaly jsme se k tématu léků, přičemž z holek začaly padat různé alergie. Market jakožto zdravotnice zájezdu na nás nevěřícně zírala se slovy, že se “normálních” lidí na alergie vždycky ptá, ale nenapadlo ji, že jsme je nenahlásily automaticky. Naštěstí máme asi 3 druhy antibiotik a různé alternativy jiných léků, tak jsme klidnější. Pro jistotu nám ale dopředu nakázala, co kdo může chytnout a co komu může a nemůže být ..

Lucka nám domluvila džíp na druhý den do hor a pak jsme se vydaly na shopování. Respektive po cestě do parku k jezeru jsme se chytly do pasti místních obchůdků a o 3 hodiny později po ušlých 300 m jsme jen doufaly, že nebudeme mít v horách podobné tempo. Shodly jsme se, že babský výlety mají něco do sebe.. 

K obědu, kdy jsme se rozhodovaly doslova i mezi jídly Pindy, Kaki a Churi, jsme nakonec zvolily větší klasiku a jistotu – Momo knedlíčky, smažené nudle chowmein, panir tikka masala a matar s cizrnou.. Konečně jsme po dobrém obědě a vykoupení místního řemeslného faitrade obchůdku woven (podporující ekonomicky znevýhodněné ženy z nepálského venkova) vyrazily také do přírody a za kulturou. Nechaly jsme se odvézt lodičkou přes jezero Phewa na protější břeh a vystoupaly k World peace pagodě (Shanti Stúpa). Asi po hodine stoupání v úmorném horku se nám naskytly krásné výhledy na zelené kopce a na monstrózní Pokharu, kterou Lucka okomentovala slovy: “ Tak nevím, jestli to je jak Kravaře”. Takový popis totiž dostala od svého Michala, který tu byl, ale už před 20 lety. Kravaře se nám trochu rozrostly. Výšlap nás docela zmohl a naše třesoucí nohy nás na chvíli donutily zapochybovat o našich horolezeckých schopnostech.

Pozdější návštěva bistra s fresh džusem z čerstvého ovoce a přísun tekutin a vitamínů nás ale postavil na nohy. Do večera jsme ještě procházely Pokharu a k večeři si zašly na smaženou rýží a momo a placky paratha, které jsme měly i ke snídani. Po cestě nás ještě odchytly místní holky, které šly asi ze srazu a hodně zuřivě se s námi chtěly fotit a měly z toho krásnou dětinskou radost. Pak už hurá na hotel, přeprat zpocené kousky oblečení a vydrbat sebe a umýt vlasy, protože očekáváme, že to s hygienou nebude tak slavné.

Neděle 20. 4. I Pokhara (900 m.n.m.) – Ulleri (2 070 m.n.m.) – Ghorepani (2 860 m.n.m.)

Ráno jsme se konečně nabalily do “opravdických” hor a na “opravdický” dobrodružství. Zuřivě jsme vhazovaly a opakovaně vyhazovaly věci a přemýšlely, jaký gram ještě ušetřit, abychom si neztrhaly záda. Svůj batoh odhaduji na 15, 16 kg, možná víc. Holky jsou na tom o něco (a o 2,5 kg těžký foťák) lépe. Ale většinu váhy tvoří můj batoh „Gerlach“. Jsme asi tak podobně staří a vzájemně se vsázíme, kdo tohle dobrodružství ustojí déle. Holky se nám smějí, ale já tě, Gerlachu, nedám . Věci, které se neprobojovaly s námi na životní cestu, jsme nechaly uschované v hotelu, kam se vrátíme po více než týdnu z treku. V 7:30 na nás čekal domluvený džíp a my vyrazily vstříc dobrodružství. Netušily jsme, že dobrodružství přijde tak záhy už po cestě. 2hod cesta se brzy změnila v tankodrom, kdy jsme měly dost co dělat udržet se nejen v rámci sedačky, ale i v rámci vozu. Nevíme, co zapříčinilo naše šílené výbuchy smíchu, jestli se v nás probudily nějaké skryté dětské zážitky z lunaparků a autodráh, jestli důvodem bylo rychlé stoupání a nedostatek kyslíku nebo snad nárazy hlavami do boku auta, ale místo strachu který byl více na místě jsme se opravdu dobře a od srdce pobavily. 

Čekala nás zastávka Birethanti, kde jsme se musely na ACAP checkpointu prokázat permitem získaným v Káthmándú a po rychlé a hladké kontrole jsme pokračovaly dál. Lucka, cestovní kancelář naší výpravy, správně vyhodnotila, že bychom se měli džípem nechat vyvézt výše, než byl původní plán, a my souhlasily. Jednak ve vedru a první den bychom si slušně naložily a šlapat podél cesty, kterou vířily projíždějící džípy i autobusy (což nechápeme, jak mohly vyjet), by byl nesmysl.

Dojely jsme tedy až do Ulleri, odkud to bylo už jen na nás a našich nohách a hlavě. S námi se vydal ve stejnou dobu i autobus turistů, kteří byli k našemu překvapení Češi. Člověk se před náma neschová fakt nikde.

Batohy jsme měly všechny o dost těžší než bychom si asi představovaly a do strmých kopců tvořených často kamennými schody se slušně pronesly. Během výstupu jsme ladily popruhy a upevňování lahví a foťáku pro nejlepší optimalizaci a taky abychom se z toho prostě neposraly. Taky hned na začátku Lucka zjistila, že jí chybí prsní popruh na krosně, Verča šlápla do hovna, Markét nemohla najít díru na camel bag a já ověšená kamerou a foťákem, který mě škrtil na krku, se z legrace připojila k myšlence, že bychom měly cestu vzdát a vrátit se do hotelu, že tohle je na nás moc . Nejsme ale z cukru a táhne nás to všechny do hor. A taky jsme Věrce očesaly její epesní novou krosnu a rozebraly si všechny možné popruhy a sucháče na připnutí lahví, foťáků a prsou.. Jsme prostě holky český šikovný.

Cesta příjemně utíkala a většinou vedla lesem s rododendronovými keři, které už byly ale vesměs bohužel odkvetlé. Procházely jsme podél řeky s malými kouzelnými vesničkami pod třepotajícími modlitebními praporky. Šlapaly jsme pohodovým tempem, které stačilo na předběhnutí většiny turistů. Cestou jsme se stavily na oběd – vývar s čínskými nudlemi a vaječnou omeletou a pokračovaly dál až do dnešního cíle – Ghorepani. Ghorepani je malá vesnička tvořená hotýlky, ubytovnami a volejbalovým hřištěm, na kterém místní jeli velice kvalitní ligu. Zatímco jsem fotila, holky se rozutekly poptat ceny ubytování. Měly jsme na výběr různé cenové kategorie a tomu odpovídající ubytování a již ze začátku jsme si dost přirozeně jednohlasně utříbily, že jdeme po těch levnějších. Nejen že ušetříme na suvenýry a kafíčka, ale brzy jsme také správně odhadly, že dostaneme jako bonus soukromí a s tím související osobní přístup, služby a celkově příjemnou domácí atmosféru. Velice skromné ubytování v Anapurna view lodge & restaurant za 200 rupií (32 Kč) bylo tedy jasnou volbou. Dostaly jsme luxusní Dal bhat (nepálské národní jídlo z rýže, čočkové polévky a dalších zatím nerozklíčovaných kupiček) a zázvorový čaj a vrněly si, jak jsme dobře vybraly a jak nám je dobře, zatímco jsme pozorovaly naproti zaplněný turistický hotýlek. My jsme tu jediné ještě s jedním klukem a místní nám potvrdily, že je nečekaně málo turistů. Ale sami netuší důvod takto slabé sezóny. My jsme z toho hodně překvapení, čekaly jsme tu natřískáno a je tu naprostý klid a pohoda. Domácí jsou neskutečně milí a nejstarší zástupkyni místního roztomilého ženského klanu jsme se postaraly o zábavu, když jsme metr od ní prováděly rozcvičku a protažení ztuhlých a unavených svalů za pomoci turistických hůlek. Na tuhle naši trekingovou spartakiádu koukala dost udiveně. Po večeři jsme se domluvily na dalším plánu a nastavily budíky na 4:15 s tím, že se pokusíme hecnout ranní výstup na Poon Hill. Na záchodě jsme se sparťansky osprchovaly bidetovou sprškou se studenou vodou, ve společném umyvadle pak přepraly gaťky a brzy hurá na kutě. Snad se s těmi papírovými stěnami trochu vyspíme..

Z Ulleri (2011 m.n.m.) až do Ghorepani (2874 m.n.m.) jsme našlapaly 8,5 km s převýšením 945 m a cesta trvala s pauzami skoro 6 hodin.

Pondělí 21. 4. I Ghorepani (2 860 m.n.m.) – Tadapani (2 650 m.n.m.)

Nespalo se nám nejlépe, holky se vzbudily už ve 4, tak jsme se nakonec opravdu vykopaly, nabalily sebe a s sebou to nejdůležitější a s davy turistů stoupaly s čelovkami před půl 5 ranní asi 40 minut (2,7 km) na 3 210 m vysoký Poon Hill pokochat se východem slunce nad Dhaulágirí (8 167 m.n.m), Annapurnu I (8 091 m.n.m), Annapurnu South (7 219 m.n.m), Machapuchare (6 993 m.n.m), Nilgiri (7 061 m.n.m) a Hiunchuli (6 441 m.n.m).. A bylo to úžasný! Sice jsme skoro víc než oči používaly mobily, foťák a kameru, protože jsme chtěly tuhle nádhernou chvíli zaznamenat a předat i “našim” doma, ale i tak byl prostor pro kochačku s šálkem horkého lemon honey čaje. Zprvu jsme byly vůči tomuto turistickému místu skeptické, ale oslnilo nás. Seděly jsme a bez dechu pozorovaly, jak se hory zahalují do paprsků, jak s nimi hraje světlo a probouzí se den.

Po sestupu jsme si u nás u té nejmilejší paní dopřály skvělou snídani, masáž bolavých lýtek (ta od Lucky mě dojala k slzám snad ještě víc než východ slunce nad 8tisícovkama) a rozjímání na terase se zázvorovým čajem a výhledem na sluncem čerstvě zalité hory v mlžném oparu.

Místní jsou tady fakt neuvěřitelně vstřícní, usměvaví, nejsou vlezlí, rádi poradí, pomůžou a když se pozdravíme Namasté, vykouzlí úsměv v tom nejstrmějším kopci i ten nejutahanější nosič. Ty mimo jiné dost litujeme, když vidíme, co tahají na zádech, zatímco si někteří turisté nesou jen malé batůžky. Ale my jim nezávidíme, ani když je s 12-15 kg krosnami za mohutného funění předbíháme v kopci. Všechny jsme se shodly, že jsme rády, že si neseme vše samy a že vše samy zvládáme i bez průvodce. Myslím, že zatím nad očekávání skvěle. Zároveň ale chápeme a respektujeme, že dávají místním vydělat. My se o to alespoň pokoušíme jinou formou (utrácením ). Když jsme ale večer viděly vietnamskou turistku s beauty maskou na obličeji, další, co se u zrcadla líčila a kluka, co si čistil zuby elektrickým kartáčkem, zatímco některé členky naší výpravy řezaly kartáček napůl a ostříhávaly blistry s léky pro ušetření každého gramu, tak jsme fakt byly plné údivu .

A vzhledem k tomu, že máme všechny zkušenost i s jinými asijskými zeměmi, tak musíme krom lidského aspektu vyzvednout i pořádek, který tu je nebo alespoň snaha o něj třeba díky košům na odpadky, které potkáváme poměrně často. 

Dnešní cesta byla opět ve znamení lesů s rododendrony, které ale ještě nejsou ve vyšších nadmořských výškách odkvetlé. Tak jsme se konečně mohly pokochat nádhernými typickými nepálskými symboly. Hned zkraje jsme vystoupaly z Ghorepani asi 300 výškových metrů a pěkně se zapotily. Odměnou nám byl krásný výhled, který se pak ještě opakoval na hřebeni, kde jsme posvačily a dlouze se kochaly výhledy. Po cestě jsme potkaly stádo zvířecích nosičů – koní a mul a procházely několika vesničkami s typickými modrými střechami. V jedné z nich – Deurali – jsme zakotvily na oběd a daly si výborné smažené nudle a Momo knedlíčky. Čekala zase na nás past ve formě skromných stánků s korálky, náramky, naušnicemi, jačími dekami nebo nepálskými čepicemi. Očumujeme, všechno chceme a držíme se naštěstí na uzdě, protože víme, že to nechceme tahat. Cesta se dál klikatila podél potůčku s pár drobnými vodopády a vedla strmě po kamenných schodech nahoru a zase záhy strmě dolů. To naše lýtka a achilovky hodně překvapilo a už jsme začaly vytahovat voltareny a ibalginy, abychom mohly fungovat (a v noci spát). Celou cestu jsme měly opět krásné počasí, na tenhle náročný profil až moc horko.

Dorazily jsme po pouhých, leč náročných 9 km do vesničky Tadapani (2 600 m.n.m.). Poptaly jsme ubytováni a v jednom se na nás na otázku, kolik stojí noc, zeptal místní, kolik jsme platily minule. Když jsme mu popravdě řekly, že 200 rupií (32 Kč) a viděl že se část výpravy ptá ještě jinde, přikývnul, že nám to dá za stejnou cenu a ještě přidá výhled na Annapurnu (zatím někde za mlhou, co by se dala krájet) a horkou sprchu k tomu pod podmínkou, že to nevykecáme ostatním, kteří platily 1000 rupií. Na to jsme hodně slyšely a neváhaly ani minutu. Ubytování je hodně skromné, ale hlavně že máme postel, turecký záchod, který je relativně čistý (mají často i evropský), a že máme vodu na opláchnutí i na pití. Raději ji ale pomocí tablet filtrujeme. Nic víc ke štěstí nepotřebujeme. A dveře na zavírání na dřevěnou petlici – klacek, tenké stěny skrz které projde zvuk i vzduch (takže je uvnitř jako venku) jsou jen důvodem k pobavení a očekávané dobrodrůžo, na které jsme se těšily. Po dobré večeři (nudle, Dal bhat) jsme si zahrály deskovku, namazaly všechny bolístky a šly pomalu na kutě. V 9 večer už je tu opravdu absolutní klid a většina turistů už spí nebo se ukládá ke spánku.

Výšlap na Poon Hill 2,7 km, z Ghorepani do Tadapani – 9 km, 5,5 hod, nejnižší bod 2500 m.n.m. a nejvyšší 3210 m.n.m.

Úterý 22. 4. I Tadapani (2 600 m.n.m.) – Tilche (2 200 m.n.m.)

Probudily jsme se do slunného teplého rána a vykoukla na nás Annapurna, která se včera odpoledne schovávala za mraky. 

Ráno jsme si promazaly všechny bolístky, dostala jsem opět masáž lýtek od naší masérky výpravy a opět mě dojala k slzám. Začínáme se trochu rozkládat. Naštěstí naše doktorka výpravy nám zhodnotí zkušeným okem zarudnutí v krku, nasadí správnou medikaci nebo rovnou slivovici. Tu si ordinujeme ráno i večer preventivně všechny a na všechno. Dostaly jsme výbornou snídani, holky si daly omeletu s nepálským chlebem a já poctivou palačinku. Místní šéfka byla milá a při loučení se a námi ochotně vyfotila a dokonce vyžadovala, abych ji natočila kamerou .

Přes den máme pořád luxusní počasí, klidně bychom ale 5 stupňů ubraly, protože na pláži je to přeci jen příjemnější než v kopcích s 15 kg batohem, ale nestěžujem si a jsme rády, že jsme ještě neschytaly déšť, který bývá pro přelom dubna a května čím dál častější. Sprchlo nám jen večer. Jediné co pak musíme řešit jsou naše mokré ručníky, přepraná zpocená trička a spoďáry, které pak nosíme přes den rozvěšené na batohu, abychom zlepšily místním nosičům výšlap. Vypadáme jako nějaká feministická skupina, co nosí na batohu kalhotky místo vlaječek. Dokonce jsme se překřtily na “společenstvo vlhkých gatěk”.

Dneska jsme si daly náročný úsek. Sestoupaly jsme většinou po kamenných schodech 1280 m a vystoupaly 660 m. V tomhle náročném terénu jsme schopné ujít jen max kolem 10-12 km za celý den chůze s přestávkou na oběd. Dnešní pauza, i když se honily mraky a očekávaly jsme déšť (který se nám ale naštěstí vyhnul), se nám poměrně protáhla. Hladové jsme zapluly do opuštěného obydlí, kde nás hned přivítala malá, sotva dvouletá holčička, které jsme se nemohly zbavit a ani jsme nechtěly, protože se v nás asi otevřely mateřské pudy a stesk, které jsme tu od začátku potlačovaly nebo spíš neměly nad nimi čas přemýšlet při starostech samy o sebe. Nepálská cácorka Evelyn nás při čekání na oběd připravila o bonbóny, málem i o kameru, korálky, prstýnky, ocucala hadičku z camel bagu, zacvičila si s námi, zatancovala, pokreslily jsme několik papírů, Evelyn zase pokreslila na oplátku naše ruce i nohy, zazpívaly jsme si dokonce i “happy birthday to you”, pomazlily jsme se, rozloučily, skvěle jsme se najedly a vyrazily dál.

Cesta se změnila z lesů na terasovité a zatraceně strmé kopce, při sestupu téměř k řece jsme procházely po lanových mostech a po nekonečných sestupech a výstupech nás zavedla až k velké vesničce Chhomrong s buddhistickým chrámem – stúpou. Po cestě jsme potkávaly čím dál více nosičů, kteří nešetří síly jen turistům, ale zásobují místní vesničky nebo nosí na zádech dokonce obří sloupy pro elektrické vedení (dokonce po dvou kusech). Potkávaly jsme také poprvé oslíky nosící náklad nebo dokonce vypaseného korejského turistu. Naprosto netušíme, jak tento terén, který jsme měly místy problém vydrápat schod po schodu pomocí hůlek, můžou zvládnout.

V malebném Chhomrongu, vstupní braně do Annapurna Sanctuary a zároveň bodem, do kterého se budeme vracet stejnou cestou z basecampu Annapurny zpět jsme se zastavily u nádherné budhistické stúpy, zatočily si modlitebními mlýnky, ale pokračovaly dál, abychom se dostat co nejdále. Pravdou je, že jsem šly v tak unaveném autopilotním režimu, že jsme se tu nějak zapomněly ubytovat a musely hledat v sousední vesnici. Normálně by nebyl problém se vrátit nebo popojít do další vesnice, která je navíc na dohled, problém je v tom že Chhomrong o pár domcích má kolem 350 výškových metrů. V téhle vesnici dostává situace, že si jen odskočíš k sousedce pro mlíko nebo na kafe, úplně jiný rozměr. Vyčerpané jsme se v teplotách atakujících 30° C doplazily z kopce a zase do kopce do Tilche. Tam jsme braly hned první ubytování. A vlastně ani na výběr nebylo, v tom druhém nikdo nebyl . Jsme tu samy, paní domácí, která tu bydlí se svým tchánem, nám uvařila výbornou večeři z čerstvých surovin, které pěstují kolem jejich skromného příbytku a jdou je doslova otrhat na zahrádku, takže čerstvěji už to ani nejde. Dokonce i čínská polévka, kterou jsem si dala, která teda měla základ z pytlíku, byla doladěná k skvělému pokrmu. Holky si ale daly Momo knedlíčky plněné různou zeleninou z jejich skromné zahrádky a vše dostaly čerstvě připravené vcetne těsta a různých placek. Ještě jsme si nechaly povyprávět o (zde netypické) křesťanské víře paní domácí, domluvily si snídani a pomalu vycítily, že už by si pan tchán chtěl lehnout. Spal v jídelně, kde jsme seděly. Po protažení a zacvičení s Verčou (která se své přidělené role výpravy ujala taktéž poctivě) se ztrhané a omyté ve studené sprše pomalu ukládáme ke spánku. Je dnes o něco chladněji, možná také proto, že by škvírami kolem okna našeho pokoje prolezl šváb i na štorc. Ale i s tím jsme si hravě poradily a rozvěšely přes okenní průvan oblečení, které bylo zároveň potřeba prosušit, takže win-win. Před usnutím jsme ještě obligátně ponabíjely veškerou elektroniku, poslaly na chabé wifině pár zpráv a fotek, že žijeme, a ještě přepočítaly peníze, jestli nám vystačí. Byla docela zábava objevovat všechny skrýše v rámci krosny, kam jsme peníze poschovávaly. Po večerech sepisuju deník a holky čtou na dobrou noc. Třeba u Verči to bývá zpravidla do 3 minut hotovo . Dnes jsme poprvé všechny spolu v pokoji, kde přes tenkou stěnu spí domácí a jedeme si na týhle hezký intimní vlně a spolu dál pokračujeme na vlně klidu, míru, shody a dobré nálady. Pořád si máme co říct a máme se dobře .

Z Tadapani do Tilche – 11 km, 8 hodin, nejnižší bod 1880 m.n.m. a nejvyšší 2 700 m.n.m., celkový výstup 660 m a sestup 1 280 m

Středa 23. 4. I Tilche (2 200 m.n.m.) – Himalaya (2 900 m.n.m.)

V 6 ráno nás probudila příjemná hudba, kterou si paní domácí (respektive prý slečna) pouštěla ze Spotify k přípravě snídaně. Těšily jsme se na typický nepálský gurung bread s vejcem, pečenými bramborami (pravděpodobně s mangoldem, který tu dávají do všeho) a s domácím lokálním medem. Jinak typická nepálská gurung placka vypadá jak Sauronovo oko z Pána prstenů nebo jako taky něco jiného, tak jsme si u snídaně užily i docela legraci. Domácí byli opravdu milí, tak se třeba ještě cestou nazpátek zastavíme na něco dobrého.

Nevím, jestli to bylo zásluhou vydatné snídaně, ale dneska se šlapalo dobře. Dokonce asi i naše těla pochopila, že to jen tak nekončí, že je čeká ještě zápřah, a začínají si zvykat a méně nás bolí.

Potkaly jsme zase krásné, konečně už rozkvetlé rododendrony, pod jejichž stínem jsme se nasvačily. Procházely jsme kolem vodopádů, skrz spoustu vesniček, která jsou tvořená jen ubytováním a dnes už i přibyli turisté. Překvapilo nás ale, že zatím krom nástupu treku, jsme potkaly pouze jednoho našince. Potkáváme hlavně skupiny s průvodci a nosiči, dost Poláků a hodně Korejců, od mlaďáků po starší ročníky, dokonce i pár rodin s dětmi. Čistě holčičí skupinu jsme zatím potkaly jen jednu. Od Poon Hillu se také na střídačku předbíháme s početnou a veselou bandou Španělů, kolem kterých je vždy velký rozruch a jejich hlasité hulákání “hey chicas” nám vždycky zvedne náladu. Konečně také potkáváme víc zvířat, než jen rozšlapané berušky a šváby v hotelu. Vídáme častěji krom krav i poníky, muly – nosiče a dnes jsme zahlédly na protější hoře skákat kolem vodopádu opici. 

Máme pořád krásně, vedro, ale po obědě se i dnes zatáhlo a poprvé jsme trochu zmokly. Trochu se ale rouháme a těšíme se, až ta kvanta oblečení, co vláčíme, natáhneme na sebe a ulehčíme si batohy. 

Kousek před dnešním cílovým výšlapem do Himalaya, jde jsme se ubytovaly, jsme potkaly krásnou Stúpu se zvonky.

Ubytování dnes bylo o dost méně přívětivé. Sem se dostávají nejčastěji skupinky s guidy, takže 4 samotný holky tady nikoho moc nezajímají. Naštěstí se nás ujala jedna sympatická průvodkyně dvou neméně sympatických Indek a objednala nám jídlo a holky s námi prohodily i pár vět a rozdělily se o jejich indické chipsy. Objednaly jsme si zase náš oblíbený čaj v termosce, střídáme zázvorový a citronový s medem a zázvorem. V každém ubytování nabízí ve 2 velikostech – šálek (plecháček), konvice a nebo termoska. Jen pokaždé mají jinou velikost a dnes jsme obdržely asi tak 3 litry čaje. Opět jsme se dobře najedly, ale jídelnu brzy zaplnila větší skupina, tak jsme se sbalily a šly na pokoj. Je tu už o dost větší zima, takže jsme rády za péřové spacáky a bundy. Dnešní ledová sprcha v režimu “pipka-nohy a rychle ven” byla sice vzhledem k totálnímu propocení příjemná, ale tepelný komfort moc nepodpořila. Další nepříjemnou věcí jsou naše “ženské problémy”, které si dvě z nás nesou jak správné “šerpkyně” celý trek. 

Hučí nám za hlavou v pokoji (plechovo-kamenné boudě) mohutná řeka, tak snad se bude dobře spát.

Dnes jsme našlapaly kolem 12 km, z 2 011 na 2 900 m.n.m. a nastoupaly 1140 m, sestoupaly 312 m a odteď už jen nahoru k Annapurně. Jsme zvědavé, co nás čeká..

Čtvrtek 24. 4. I Himalaya (2 900 m.n.m.) – ABC (4 130 m.n.m.)

Vstávaly jsme opět brzy ráno, abychom využily dopolední stabilnějšího počasí. Na předpověď koukáme, ale je nespolehlivá a počítáme, že se počasí zkazí zase po obědě jako každý den, tak abychom ušly co nejvíce suchou nohou. Hned po ránu jsme měly “humornou” příhodu (pro Markét méně), kdy si šla Verča s Luckou čistit zuby a v pokoji zůstala Markét a já měla ještě půlnoc a vše zaspala. Protože jsme měly v našem pokoji dveře, co se neustále samy otevíraly a musely jsme je buď podpírat košem zevnitř nebo zamknout zvenku. Holky zvolily druhou variantu a čištění zubů se rozrostlo o další potřeby a cvičení. Markét už měla také svou potřebu a dost akutní, jelikož prý bouchala na dveře, psala holkám zprávy, ať ji pustí, volala a když už plánovala vylézt oknem, holky se naštěstí vrátily a vše dobře dopadlo. A já si to nechala převyprávět, já se neúčastnila, měla jsem své problémy, zdálo se mi totiž, že mi vypadaly zuby a že jsem řešila, jak stihnu zubaře a zároveň let zpět do Nepálu, abych se ještě přidala k holkám . Na snídani jsme si zase daly Sauronovo oko a vyzpovídaly místní guidku, co v Káthmándú pokoupit na sportovní značky, která nám ochotně a ráda předvedla rovnou na sobě. Využily jsme, že máme pouze indickou, zimbabwskou, španělskou a švédskou společnost a podělily jsme se o svoje vychytávky, jaký je nejlepší posez na tureckém záchodě, aby to bylo dost nízko a nedošlo k nechtěnému ošplouchnutí a zároveň dost vysoko, abychom si neštrejchly, jak optimálně řešit svoje dny a jak nad tureckým záchodem vypláchnout kalíšky . Opět nám přálo počasí a s nejasným dnešním cílem, ale s těšením a jistotou, že teď už budeme jen stoupat, jsme vyrazily v 8 ráno vstříc základnímu táboru Annapuren. Předpokládaný reálný plán byl Machapuchare basecamp, vzdálený asi hodinu od basecampu Annapurny. Nevěděly jsme, co s námi udělá nadmořský výška, jaký bude terén, jak budeme mít síly. Procházely jsme úbočím hor a byla to neuvěřitelná kochačka. Stromů ubývalo, přecházely jsme několikrát řeku a dokonce kousky sněhových polí. Místy tu byl už trochu Václavák, ale lidi jsou stále příjemní a pozdrav všichni s úsměvem opětují. Říkaly jsme si, že jsme zatím kromě jednoho nepotkaly žádné Čechy a samozřejmě při peprnějším rozhovoru se jedna protijdoucí skupinka ozvala. Dostávaly jsme se přes 3000 m.n.m., nohy i batohy nám těžkly a začínaly jsme funět více než obvykle. Motivace a naše statečné nohy nás ale táhly a nějak se ale stalo, že jsme se už kolem oběda objevily v Machapuchare basecampu (3 700 m.n.m.) právě ve chvíli, kdy se prudce ochladilo, začaly padat kroupy a z krátkých triček jsme se “konečně” navlékly do vrstev, které táhneme celou dobu na zádech. Naobědvaly jsme se a já opět zapomněla, že si mám hlídat česnek, na který jsem alergická a musela si doobjednat vajíčkovou polévku, která byla bezpečná. Česnek se doporučuje jako prevence výškové nemoci, ale musím to zvládnout i bez něj. Jsou tu ale ochotní a jak vše připravují čerstvé, tak není problém si říci bez česneku a papriky (se kterou mám stejný problém a která tu byla potíž do půlky treku, dokud rostla). Ubyly i zelené listy, tak teď ve všem máme hlavně mrkev a zelí. 

Každopádně jsme se hecly, a přes nepříznivé počasí a stále padající kroupy jsme se rozhodly, že dnes dobudem cíl naší výpravy a budeme spát v ABC (Annapurna basecampu). Poslední hodina nahoru byla náročná, bombardovaly nás kroupy, ale měly jsme úsměvy na rtech, nohy byly těžké, ale zalévala nás euforie, že jsme už skoro v cíli, že se to děje a že už jsme kousek! Za chvíli už jsme stály pod cedulí Namasté Welcome to Anapurna basecamp 4 130 m.n.m. Hurááá, zvládly jsme to!

Nahoře jsme fotily, psaly, posílaly euforicky zprávy, šťastné a hrdé, že jsme tu.

Extrémně se ochladilo, kroupy a déšť neustával a za chvíli jsme na sebe v pokoji, kde byla stejná teplota jako venku (asi 5 °C) navlékaly vše, co jsme měly. V jídelně jsme si objednaly mega termosku našeho oblíbeného ginger lemon honey čaje, na kterém jsme si asi vytvořily závislost a věříme, že i přispěl k tomu, jak jsme se skvěle popraly s výškou. Holky měly už zkušenost s vyšší nadmořskou výškou, ale pro mě je to asi o 1200 m překonaný rekord. Zatím jen 2 z nás trochu bolí hlava, ale luply jsme si raději ibáč na noc a jsme rády, že nám není špatně a dobře a s chutí jsme se navečeřely. Jsme unavené, ale šťastné. 

Pátek 25. 4. I ABC – Dovan (2 505 m.n.m.)

V 5 ráno otevíráme oči v basecampu Annapurny, neuvěřitelný! Šly jsme spát brzy, takže to nebylo tak kruté vstát. Jsme naštěstí bez bolesti hlavy a nevolnosti a před mrazem nás ochránily péřové spacáky. Lucka spí pár dní hůře a Markét ji ráno vyprovokovala (asi pomsta, že se den předtím málem počůrala zamknutá v pokoji), že co by za to dala, kdyby vydržela déle vzhůru a konečně dočetla knížku, které má Lucka přelouskané už minimálně dvě. Já se v noci asi dvakrát probudila a špatně se mi dýchalo, ale naštěstí to rychle přešlo. Ve spacácích jsme byly už navlečené, v čem šlo, a zbytek oblečení jsme navlékly, když jsme vyskočily z teplých péřáků. Teplota klesla určitě pod nulu. Vypakovaly jsme se rekordně rychle a těšily se, až na nás konečně vykouknou ty obryně a obři, kvůli kterým se sem plahočíme několik dní a o kterých dlouho sníme, že je spatříme na vlastní oči takhle blízko. V mrazu se s davy přesouváme o pár set metrů nad ubytovny do srdce velikánů, otáčíme se kolem dokola a nemůžeme popadnout dech, trochu z výšky, víc z té ohromující nádhery. Jako bychom koukaly na plátno, které je dokola kolem nás.. sakra povedené 3D kino, vlastně 4D i s omrzáním prstů na rukou i nohou. Jsme šťastné, že jsme se překonaly a přespaly přímo pod Annapurnami, Machapuchare, Hiunchuli.. a můžeme pozorovat, jak se pomalu zalévají sluncem..dechberoucí podívaná. Strávily jsme tu přes hodinu a půl a zvládly bychom déle, kdybychom nepřestaly cítit prsty a netěšily se tak na snídani. Doplnily jsme tekutiny opět termoskou čaje (o velikosti pro celou expedici). Jsme rády, že se cítíme dobře, máme chuť k jídlu a můžeme tak nabrat potřebnou energii na další náročný úsek, tentokrát směrem dolů a po stejné cestě zpět.

Cesta dolů ubíhala mnohem rychleji než předchozí den nahoru, ale zase jsme na každých pár metrech fotily, nedalo se to vydržet.. Velkolepou atmosféru umocňovaly ještě přilétající vrtulníky a nemohly jsme se vynadívat, jak si slunce hraje a odkrývá další kousky pohoří. Možná i proto, že tušíme, že tenhle obrázek vidíme naposled, chceme si ho dobře zaznamenat a uchovat.

Po cestě jsme postupně zdravily skupiny, se kterými jsme se potkávaly poslední dny, včetně rodinky Španělů s dvojčaty holčičkami, které si v 5 letech zapíší takový výstup. Pro nás matky nepředstavitelné.

Cesta zpět má nevýhodu, že víme, co nás čeká a jak ty kopce nahoru i dolů bolí, ale i výhodu, že máme dobře zmapovaná místa na obědovou pauzu. Pauzu v Himalayi, kde jsme spaly předchozí noc před ABC, jsme nemohly vynechat, protože tu nejenom dobře vaří, ale mají tu luxusní kávovar, který nám dal naději dobré kávy a nějaké zasloužené dobroty k tomu. Odměnily jsme se a bylo nám dobře. Poměrně dost foukalo a vypadalo, že i sprchne, tak jsme se navlékly do goráčovek a pokračovaly dál.

Byly jsme ze zážitků a možná i z kafe a dobrého jídla tak nafrčené, že jsme párkrát přeskákaly řeku, seběhly 1630 výškových metrů a ve 3 odpoledne se ocitly v Dovanu, kde jsme se měly v plánu ubytovat. Ze sestupu nás bolela kolena a rozhodly se, že dál dnes pokračovat nebudeme. Využily jsme konečně čas a počasí na umytí vlasů a přeprání kousků oblečení, které začínaly vykazovat známky života a už samy skoro vylézaly z batohů. A máme teplou sprchu! Neuvěřitelný pocit štěstí ! Hned jsme také využily zásuvky, které už teď nemáme několik dní na pokoji. Ale nabíjí se za poplatek v jídelně (tady 200 rupií za kus =  32 kč). Do zásuvek tu fungují naše nabíječky, ale v těch spoustě děr moc dobře nedrží nebo to je někdy dokonce s drobnými pyro efekty. Pomáhá občas přitejpovat k sobě, ale odvažuju se nabíjet pouze powerbanku a foťák a kameru těchto experimentů šetřím. Mně bohužel tady nejde dobře nabíjet ani s tejpkou, ani s náplastí a za několik hodin mi powerbanka poskočí jen o pár procent, tak už jsem trochu zoufalá, protože nedostatek zásuvek poslední dny, zima a taky fotogenické objekty zapříčinily, že mám vybité obě baterky do foťáku, kameru, mobil, powerbanku i hodinky. Jestli by nám bez těch vymožeností a závislostí nebylo lépe..

Každý večer komunikujeme s rodinou a kamarády (když máme dobrou wifi (naštěstí krom basecampu bez větších problémů), kteří tuhle dobrodružnou cestu prožívají s námi a chtějí vědět, jestli jsme v pořádku a sledují, kde se nacházíme a jak se nám daří. Posíláme ale už méně fotek, protože doma mají pocit, že se na fotkách “nějak moc usmíváme” a vypadáme “moc šťastně a spokojeně”.

Máme dnes moc hezké místo a ubytování a je o 15 – 20 °C tepleji, tak nám je fajn. Po dobré večeři a deskovce už nás zase začly pomalu volat spacáky, abychom byly čerstvé na další den a dlouhý sestup.

Naše dnešní cesta měla přes 13 km, trvala nám 6 hodin s pauzami, z 4 100 m.n.m. do Dovanu ( 2 505 m.n.m.) jsme sestoupaly kolem 1 800 m a vystoupaly 130 m

Sobota 26. 4. I Dovan – Jhinu Danda (1 780 m.n.m.)

Dnes nás čekal náročný a poslední sešup do “nížin”. Po dobré snídani jsme se sbalily, nalepily tejpy (máme namožená kolena a Lucka achilovku) a vyrazily. Opakovaně se potkáváme s veselou skupinou Španělů. Tihle milí fešáci okolo padesátky nám opět zvedají náladu svým halekáním a úsměvy. Cesta byla dlouhá a náročná, ale věděly jsme, že nás v cíli čeká odměna a hlavně konec treku. Po cestě jsme naposledy mávaly Machapuchare, která se nám pomalu vzdalovala a ztrácela za kopci. Prudké schody dolů (ale opět i nahoru) nás zmáhaly, ale i tak většinu skupin předcházíme. Vždycky ale během svačinky, odpočinku a doplnění tekutin nás zase všichni předběhnou a nanovo všechny náročně udýchané předbíháme ve strmém terénu. Někdy si říkáme, jak je možné, že někteří lidé, které potkáváme, jsou tuhle cestu schopni zvládnout (starší lidé, obézní Asiati, děti, babičky nosičky…). Je jich menšina, ale jdou do toho, neskutečné. Dost často ale mají průvodci a nosiči dost co dělat, aby vytáhly veškeré jejich batohy a dokonce někdy vláčí i turisty samotné. Dokonce jsme byly svědky, jak nosič táhl jednu paní na zádech. My jsme pyšné, že si vše táhneme samy. A taky nás sem tam mile ocení pocházející turisti, jaké jsme hrdinky a silné ženy. Jsme tu kupodivu docela unikát. Je v pořádku, že dají turisté vydělat místním, ale shodly jsme se, že jsme rády za nezávislost a flexibilitu, kterou máme. A rády dáme místním vydělat 3x denně na teplém jídle a již zmíněných suvenýrech . Jinak je tu levno, ubytování za desítky korun, jídlo levnější, někdy srovnatelné s cenami u nás (kafe, dortíky), alkohol a soft drinky dražší.

Udělaly jsme si pauzu na krásném místě s úžasným výhledem na Chhomrong, kam směřovala naše cesta. Jen když jsme viděly, kam musíme dojít, tu nekonečnou klikatou cestu a ten neskutečný kopec, tak nám trochu klesal moral. Holky si daly zase Momo knedlíčky a vzhledem k tomu, že vše připravují čerstvě včetně těsta, trvala nám pauza asi hodinu a půl. Využily jsme ji k sušení věcí, dobití powerbanky, kosmetickým procedurám u zrcadla na návsi (viděly jsme se po delší době v zrcadle) i k odpočinku. Potřebovaly jsme se na cestu náležitě namotivovat, tak jsme si v Chhomrongu slíbily kávičku a kokýno. Musely jsme zdolat nekonečné schody a sladkou odměnu jsme si zatraceně zasloužily! Po schodech jsme lezly už téměř po čtyřech, že jsme skoro pusou ryly v čerstvě položených koňských koblihách. Inhalovat je z pár centimetrů v horku utahané a hladové nebyl úplně příjemný zážitek. Když jsem se rozhlédna kolem sebe, připomínalo mi to nějaký apokalyptický film, kdy se pomalu plíží a stahují zombíci na kus čokolády. Na kopci jsme byly už opravdu hodně rády, že to máme za sebou. Ještě jsme se očekovaly a předložily permit, aby měly přehled, že jsme zpět. Zase jsme se pozdravily se Španěly a zapluly do německé kavárny. Kávička a dortík nás postavily na nohy a čekal nás závěrečný úsek do cílové vesnice našeho treku Jhinu Danda a tentokrát asi zatím nejšílenější sestup dolů. Nechápeme, jak se protijedoucí (protiplazící se) koně s lidskými náklady mohly do takového kopce vydrápat. A já nechápu, jak tohle mohly zvládnout naše těla a kolena a jak moc mě pomohly tejpy, když jsem ještě večer předtím nemohla kolena bezbolestně ani pokrčit a musela si vzít prášek na bolest.

Do hodiny jsme sestoupaly dolů a vybraly si moc hezké ubytování. Opět jako vždy si objednáváme dopředu na konkrétní čas večeři a vyrážíme na lehko vybrat si naší odměnu, na kterou se těšíme celý trek – horké (teplé) prameny Jhinu. Musely jsme ještě sejít další půl km dolů, ale to jsme ještě nevěděly, že si to dáme ještě jednou dolů a nahoru, když si večer Verča uvědomila, že v “ lázních” zapomněla oblečení a za tmy jsem se s ní vydala na dobrodružnou misi). Čekaly nás 4 betonové bazénky s vodou teplou jako ve vaně. Dva z nich byly obsazené, jeden se studenější vodou méně a poslední vedle tureckých záchodů byl prázdný úplně. Neměly jsme moc dobrý pocit, že se producírujeme před Nepálcema, kterých tu bylo na náš vkus až moc, jen v podprdě a kalhotkách, ale asi jsou na tomhle místě na to zvyklí. Navíc jsme si šetřily nejvíc hodobóžové (a nejčistší) sportovní spodky a podprdu, co jsme měly. Bylo tam s námi i dost turistů, ale i tak jsme měly v bazénku spoustu místa a udělaly si nádherný relax navíc s lokálním dobrým pivem. Neskutečná paráda! Navíc velká skupina, co tam s námi byla, byli neslyšící, takže jsme měly božský klid. Skupina brzy odešla, užívaly jsme si bazénky skoro jen pro sebe a chválily si, jak se nemusíme před nikým stydět a nemusíme řešit naše týden chlupaté (nejen) nohy, až budeme vylézat a sprchovat se mezi bazénky ve venkovní sprše. Když se zdálo vše v naprostém zenu a klidu, najednou slyšíme povyk a přiřítila se hlučná skupina našich starých známých španělských amigos. Událo se to tak rychle, že jsme nestačily zareagovat, krom Verči, která vyskočila se slovy, že na tohle sere a běžela do převlékárny. My jsme jen čekaly, až se všichni včetně jejich nepálských guidů vedle našeho bazénku stopadesátkrát osprchují a namydlí a znovu osprchují, vyfotí, natočí a pak jsme přede všema 11 amigos potupně vylezly ve výstavních gaťkách a sportovních podprdách (bez vycpávek, které leží v Pokhaře v hotelu a ušetřily nám 10 g váhy). Tak jsme se vzájemně pobavily a doufáme, že se už neuvidíme. Ještě před půlnocí jsem je při sepisování deníku slyšela z vedlejšího hotelu, jak bujaře slaví konec treku.

Po luxusní večeři jsme si daly s Verčou už zmíněný neplánovaný 40ti minutový výklus dolů a nahoru s čelovkami pro zapomenuté kusy oblečení a uložily se ke spánku, abychom nechaly odpočinout našim statečným tělům.

Našlapaly jsme 12,5 km za téměř 8 hodin s pauzami z 2 500 m.n.m. do 1 751 m.n.m., sestoupaly jsme 1 360 výškových m a vylezly 620 m

Neděle 27. 4. I Jhinu Danda – Pokhara

Ráno holky vstávaly brzy (já na dálku slavila s “amigos”, protože jsem neměla sílu hledat špunty do uší) a ještě před snídaní mě přemluvily na protahování a mini jógu na terase našeho hezkého ubytování. Zjistily jsme, že z terasy máme výhled na Annapurnu, takže jsem zase víc fotila než cvičila, ale snaha se cení. No, parádní pohled a krásně symbolický poslední pozdrav na konci treku! Po snídani jsme pobalily. Už bychom tuhle rutinu daly i poslepu..vše radši do igelitu kvůli případnému dešti, namazat pořádně opalovákem, doplnit vodu (jedno odkud, protože si ji čistíme tabletami), a jde se. Čekal nás přesně po týdnu závěr treku a poslední kroky z přibližně 90 nachozených kilometrů, poslední kopec dolů a už jen kousek k nástupnímu místu džípů, které nás odvezou do Pokhary. Nohy jsou ve stavu, jakoby už tušily, že se blíží konec a můžou vypustit. Přecházíme poslední hezký úsek s dlouhým lanovým mostem, ze kterého musíme napoprvé vycouvat, protože nás z něho vytlačila mula ověšená bagáží. Odvoz džípem jsme neměly zařízený, nevěděly jsme tedy co čekat. Zatím tu ale všechno šlapalo bez problémů a přirozeně. Přeci jen se nás ale drží nějaká vrozená národní skepse, tak uznáváme, že nás mile překvapilo, že za chvíli sedíme v džípu a drncáme si to prašnou cestou s jedním Číňanem a veselým bulharským párem směr Pokhara. Veselý řidič možná čerstvě plnoletý (spíš ale ne) měl neuvěřitelně vyzdobený auťák. Je vidět, že si na tom dost zakládají a jsou na to patřičně pyšní. Na Buddhu nebo Ganéšu jsme zvyklé, na rozvěšené typické modlitební praporky také, ale volant potažený neonově zelenými třásněmi a kus umělého trávníku na palubní desce nás hodně oslnil.

Tady v Nepálu to opravdu všechno tak neskutečně dobře a hladce funguje! Jediná komplikace byla rekonstrukce cesty, tak nás za chvíli džíp vyhodil. Musely jsme s více turisty se stejným cílem popojít asi 20 min pěšky. Bohužel teda v hodně nepříjemném rozvířeném prachu, přes která nebylo místy vidět na víc než pár metrů. Tam na nás čekal další džíp, se kterým jsme pokračovaly se stejnou posádkou a podělily si náklady. Přesedly jsme ještě jednou, ale vše fungovalo včetně rychlého přehození bagáže i krátké zastávky u checkpointu, kde jsme ukázaly naposledy naše permity a zamávaly horám.

Na oběd jsme byly v Pokhaře, kde nám nějak došly síly. Musely jsme se ve vedru s batohem dostat pěšky do hotelu a byly jsme už hodně hladové a navíc na nás čekaly nástrahy místních obchůdků se suvenýry, kterým se stále těžko odolává. Po cestě jsme náhodou narazily na obchůdek, kde jsem sehnala SD kartu do outdoorové kamery, což byla pro mě hodně velká úleva. Jednak mě tížila poslední volná minuta záznamu, ale vůbec jsem nevěřila, že něco takového seženu mezi stánky s kbelíky, melouny a plynovými bombami. Pán hned odhadl na dálku, co mi schází, když jsem se mu snažila vyblekotat, že nechci do foťáku, ale… a on mě hned zachránil s přesným odhadem zařízení včetně typu. Sice jsem za ní dala 1000 Kč, víc než za ubytování za celý pobyt, ale mám to vyřešené. Totálně špinavé, upocené, unavené a hladové jsme se svalily na zahrádku a snad poprvé jsme se nemohly vůbec domluvit s klukem, do nám objednával jídlo. Většina místních umí dobře anglicky, ale když neumí, tak jen kývají a nic není problém. Jen nám pak přinesou o jedno jídlo méně, což se v dnešním stavu opravdu vůbec nehodilo. Nějak na mě padla únava a stesk po horách, kde byl klid a mír, pohoda a i větší chládek. Potřebovaly jsme ale asi jen pauzu a trochu si odpočinout. V hotelu na nás nejen čekala taška s věcmi, co jsme si tu nechaly před trekem, ale hlavně sprcha a čisté věci. Lucka ještě zařídila, že nám naproti vyperou, tak jsme donesly pytel téměr radioaktivního materiálu a za pár hodin jsme si ho suché, voňavé a poskládané vyzvedávaly. Dělaly jsme si legraci, že snad nebudeme mít pokoj tentokrát ve 4. patře, že už odmítáme udělat krok navíc.. a co myslíte? Zdolání tolika schodů s krosnami a unavenými nohami se téměř rovnalo vystupu na Everest. Po akutním refreshi jsme zamířily do již před trekem vyhlídnutého masérského salonu a došly si na zaslouženou masáž “pro trekaře”. A bylo to boží! Nevím, v čem spočívala masáž “special trekkers therapy”, ale slečna masérka moc dobře věděla, kam sáhnout a co promasírovat. Lucka si zatím možná z traumatu z pramenů se Španěly došla na depilaci a všechny jsme byly jak znovuzrozené. Došly jsme si na večeři a pokoupily jsme nějaké hadříky, aby nám nebylo v Chitwanu, kde má být až 40 stupňů, v outdoorových věcech vedro. A kromě této oficiální verze jsme prostě chtěly . Na dobrou noc jsme si daly napasované na našem mini balkonu nepálské pivo, odlovila jsem holkám z pokoje švába a šly jsme spát.