Nepál

Na konci roku 2024 vznikl spontánně mezi kamarádkami nápad nadělit si ke čtyřicetinám nějaký pěkný výlet. A my ostatní (ještě) třicátnice jsme si vymyslely jiný důvod k úniku. Všechny do jedné jsme si ale potřebovaly odpočinout od rolí maminek, od práce, rodin, povinností a shonu a asi nikdo netušil, že se čtveřice z nás vydá v půlce dubna 2025 do Nepálu na zatím asi nejodvážnější cestu. Náš cíl byl nemalý – základní tábor Annapuren a pak si užít džungli národního parku Chitwan i hlavního města Káthmándú. A jaký to bylo? Boží! A více níže…

DENÍK – MATKY NA TRIPU PO NEPÁLU

čtvrtek 17. 4. 2025

Hradec Králové – Pardubice – Ostrava (středa 16. 4.)

let Krakow 13:45  –  Sharjah (Emiráty) 21:20 / Sharjah 2:10 – Káthmándú 8:00

časový posun + 3,75 hodiny

Na tenhle den se připravujeme tak dlouho – fyzicky, mentálně, těšením, plánem, čtením všemožných zdrojů informací, nákupem oblečení a vybavení (některé z nás utrácely fakt hodně ), zajištěním dětí, chodu domácnosti, balením, nekonečným sháněním a následnou selekcí věcí… a teď je to tady, už nejde couvnout, už se to děje! Ale nejsme v tom samy – jsme parta holek, co se zná dlouho. S holkama se známe spoustu let z party, některé jsme spolužačky z gymplu, některé spolu zažily cestovatelská dobrodružství, některé jsou skialpinistky, horolezkyně, jiné běžkařky, běžkyně (některé bývalé reprezentantky, některé sportovní začátečnice), všechny jsme ale holky do nepohody a milovnice hor. Tolik času jsme ale ještě spolu netrávily a já si uvědomila, že jsem ještě nikdy nebyla takle dlouho bez rodiny, ale těšíme se na všechno, co nám tohle dobrodružství přinese.

Překonaly jsme hned první strasti, kdy jsme se málem nedostaly ani Boltem v půl 2 ráno z Ostravy do vesnice, kde jsme domluvené na přespání u jedné z nás, abychom měly přesun na poledne na letiště do Krakowa co nejhladší. Taxikář nám zastavil uprostřed noci u prasečáku pár kilometrů od cíle. Byl to ale dobrý test, že se spolu, jakkoliv se to zdálo děsivé, nebojíme a nakonec jsme se v pořádku dopravily do cíle na pár hodin složit hlavu. Že bude ale v úseku Hradec – Káthmándú právě část Ostrava hlavní nádraží – Bolatice ta nejvíc adrenalinová jsme nečekaly.

Na letiště nás odvezl hodný manžel Lucky a trochu v nervu po několika zásekách v kolonách jsme se tak akorát dostaly na letiště, odbavily zavazadla a za chvíli už jsme byly ve vzduchu. Možná dobře, že nebyl prostor přemýšlet. Let byl ale na dlouhý a hlava pracovala. Mísilo se ve mně těšení s obavami a s přibývajícím únavou mě doháněla myšlenka nezodpovědnosti a strachu, jestli vše zvládneme a začalo se mi i stýskat po dětech. Ale věděla jsem, že to musíme zvládnout a užít si to, načerpat energii i zážitky, možná i trochu poznat svý hranice, být jen sama za sebe, nadýchat svobodu a odpočnout si od neustálého “mamiii”…  To je vlastně asi hlavní cíl naší cesty!

Pátek 18. 4. 

Cesta probíhala v pořádku, i když mě několikrát napadlo, jestli už na tyhle dlouhé přelety nejsme starý. Ale kdy jindy?! Na pasovce jsem se postarala o malé zaváhání a o humornou epizodu, která holky náramně pobavila a tuším, že ji ještě dlouho budu mít na talíři.  Na pasové kontrole se mě úředník zeptal, jestli jsem byla v Číně. Dotaz mě zaskočil, ale i tak jsem se svou chabou angličtinou suverénně odvětila “no”. Na to mě pohotově celník odpověděl, že “yes” a dokonce “twice”. Nějak jsem vytěsnila úděsné čínské transfery cestou na Zéland a do Indonésie. Takže nejen že jsem zapřela policejnímu orgánu asi 8 razítek přes několik celých stránek v pasu ale také dvoje víza. Snažil se mě ještě nachytat na otázce, jestli jsem tam jela provozovat “buddhism”. Hlavou se mi honilo, jaká je správná odpověď, proč jsem se líp neučila dějepis a jestli můžu zavolat přítele na telefonu,… No a jako správná špionka jsem to vyřešila nechápavým pohledem, že nerozumím. Myslím, že jsme se vzájemným pokynutím shodli, že už to chceme mít oba co nejdříve za sebou . Na letišti v Káthmándú jsme si vyřídily už bezproblémově víza, vybraly peníze. S balíkem peněz jsme si připadaly poprvé v životě bohatě (100 nepálských rupií NRP = 16 Kč = 0,7 $) a u východu už na nás čekal Asha. Asha, nepálský borec, kterého domluvila Lucka už z Čech na doporučení od kamaráda, se ukázal jako skvělý zosobněný přítel na telefonu a pomocník. Přivítal nás ještě v hale, omotal kolem nás nepálské šály jako projev díků a úcty a dovedl nás k autu s řidičem. Dojaté, že jsme tu a že si nás už při příjezdu hned někdo váží a stará se o nás, jsme z auta pozorovaly cvrkot rušného hlavního města. Dovezli nás do centra dle domluvy, kde jsme si hladce vyřešily i povolení ACAP za 20 $ pro vstup do hor. Než jsme se s průvodcem rozloučili ještě v Káthmándú a po cestě ho vysadili, domluvili jsme se, že nám zajistí výlet do Chitwanu, až se vrátíme z hor. 

Čekala nás cesta do Pokhary, kam jsme pokračovaly s naším řidičem a dozvěděly se, že cesta bude trvat kolem 7, 8 hod. A tady nám došlo, že v Nepálu nelze posuzovat vzdálenosti dle google map nebo map cz, které odhadovaly cestu na necelé 3 hodiny. Výsledných 9 hodin nás ale trochu překvapilo .

Cesta byla divoká, ale nenudily jsme se. Pozorovaly jsme co se děje za skly auta podél rozbitých cest, kde prach a smog dusil často i nás uvnitř. Teplota mezi 25 – 30 °C situaci nevylepšovala. Téměř celou cestu jsme s občasným uklimbnutím prokecaly a řidič Raj musel mít slušně vyhučenou díru do hlavy a získává odznáček “Kliďase měsíce”. Celou dobu trpělivě mlčel, nehnul brvou a řídil na ty naprosto divoké podmínky velice bezpečně, i když nás jeho myšky mezi autobusy a náklaďáky nejedenkrát přinutily vyjeknout nebo volat Boha (volitelně Ježíše, Krista…apod), což Raj asi úplně neocenil. Trochu nás překvapilo, že dálnice z hlavního města místy vypadá jak polňačka k prasečáku v Horní Dolní. Bohužel se cesta na většině úsecích opravovala a to tak maximálně s lopatkou v ruce (fakt!), takže se dokončení asi nedočká nebo alespoň nevěříme, že za 2 týdny, až tudy pojedeme nazpět z hor. V zoufalství nás napadají i takové kacířské nevhodné vtípky, že možná proto turisté létají z hor nazpět radši vrtulníkem. (To je teda mimo jiné také jedna z možností. Nechci se ale dotknout vnitrostátních nepálských aerolinek, ale do téhle varianty bychom dobrovolně nešly.)

Řidič byl skvělý. Věděl, jak 4 holky potěšit, tak nás vzal na výborný oběd do lokální jídelny, kde jsme ochutnaly místní stravu formou „naber si za jedny peníze, kolik talíř unese“. Jako správné Češky s tímhle umíme pracovat, nicméně pod vidinou zbývající půlky cesty a vysoké pravděpodobnosti nevolnosti jsme se krotily. Luxusnímu latté z kávovaru od vedle jsme ale neodolaly. Musíme říct, že taková kávička nás tu zatím (mile) překvapila nejvíce. Zbytek cesty jsme pouze s krátkou pauzu na záchod daly v kuse a jakkoliv byla divoká, utekla nám. Možná jsme se hodily do místního pomalejšího módu a užívaly si každou chvíli nabyté svobody. Bylo neustále co sledovat mezi kličkujícími skútry a sebevražednými pokusy chodců a psů skákajících do totálního silničního zmatku, troubení, zácp, předjíždění. Náš řidič Raj to ale nedělal očividně poprvé a zběsilý provoz odneslo jen odřené zrcátko.

Večer jsme konečně dorazily do Pokhary do předem zamluveném hotelu, kde na 3 zasloužených hvězdách kazil dojem pouze páreček švábů na pokoji, jejichž odchyt nás zabavil na část večera. Ale nejedem sem na wellness a tušíme, že bude hůř . Sprcha první rozpačitý dojem rychle spravila a vyrazily jsem si na večeři ochutnat tradiční nepálské pokrmy. Okoukly jsme i obchůdky a vrátily se na hotel naspat, co nám za poslední 2 dny chybí.

Sobota 19. 4. I Pokhara

Probudit se v posteli bylo příjemné. Byť se šváby, lepší než zalomená v autě nebo přilepená na sklo letadla. Z párečku se nakonec vyklubal další člen (pokud teda neumí defenestrovaný šváb vylézt po schodech do druhého patra nepozorovaně podél recepce) a dle řevu z protějšího pokoje soudíme, že mají vedle ještě kamarády. Pokud se tedy nejednalo minimálně o vraždu.

Ráno nás krom našeho šestinohého spolubydlícího probudila bouřka s vydatným deštěm a trochu mě to vzhledem k blížícímu se treku rozhodilo. Předpověď ale vypadá více než optimisticky, tak budeme doufat. Musíme ale počítat se vším. Hory jsou zrádný.

Dopolední program jsme měly jasný. Přebalily jsme batohy a snažily se vyselektovat, co nemusíme s sebou tahat. Přebytečné věci necháme uschované v hotelu. Snažily jsme se ušetřit doslova každý gram odebíráním kosmetiky, ponožek, i třeba vyndáváním vložek z podprsenky. Priority už máme holt jinde a o to víc sušeného masa a sušenek zabalíme. 

Ráno jsme si zašly na snídani, chutná nám, ale je potřeba si na nějaké věci zvyknout. Vše je dost pálivé a zjišťuji, že ne na všechno se hodí namazat marmeláda. Vybíráme si ale zatím dobře a ceny jídel jsou příjemným bonusem navíc. Na četná doporučení se tu ale naprosto vyhýbáme masu z důvodu špatného skladování a eliminace případných střevních potíží. Zároveň zobeme poctivě probiotika a jsme zatím v pořádku.

Při snídani jsme přemýšlely co sbalit a dostaly jsme se k tématu léků, přičemž z holek začaly padat různé alergie. Markét jakožto zdravotnice zájezdu a „opravodvá“ doktorka i v civilu na nás nevěřícně zírala se slovy, že se “normálních” lidí na alergie vždycky ptá, ale nenapadlo ji, že jsme je nenahlásily automaticky. Naštěstí máme dohromady asi 3 druhy antibiotik a různé alternativy jiných léků, tak jsme klidnější. Pro jistotu nám ale dopředu nakázala, co kdo může chytnout a co komu může a nemůže být .

Lucka nám domluvila džíp na druhý den do hor. Máme tedy snad vše podstatné zařízené, tak jsme se s klidnou hlavou vydaly na shopování. Respektive po cestě na výlet k jezeru jsme se chytly do pasti místních obchůdků a o 3 hodiny později po ušlých 300 m jsme jen doufaly, že nebudeme mít v horách podobné tempo. Shodujeme se, že babský výlety mají něco do sebe.. 

K obědu, kdy jsme se rozhodovaly doslova i mezi jídly s názvy Pindy, Kaki a Churi, jsme nakonec zvolily větší klasiku a jistotu – Momo knedlíčky, smažené nudle chowmein, panir tikka masala a matar s cizrnou.. Konečně jsme po dobrém obědě a vykoupení místního řemeslného faitrade obchůdku Woven (podporující ekonomicky znevýhodněné ženy z nepálského venkova) vyrazily také do přírody a za kulturou. Nechaly jsme se odvézt lodičkou přes jezero Phewa na protější břeh a vystoupaly k World peace pagodě (Shanti Stúpa). Asi po hodině stoupání v úmorném horku se nám naskytly krásné výhledy na zelené kopce a na monstrózní Pokharu, kterou Lucka okomentovala slovy: “ Tak nevím, jestli to je jak Kravaře”. Takový popis totiž dostala od svého Michala, který tu byl, ale už před 20 lety. Kravaře se nám za tu dobu trochu rozrostly. Výšlap nás docela zmohl a naše třesoucí nohy nás na chvíli donutily zapochybovat o našich horolezeckých schopnostech.

Pozdější návštěva bistra s fresh džusem z čerstvého ovoce a přísun tekutin a vitamínů nás ale postavil na nohy. Do večera jsme ještě procházely Pokharu a k večeři si zašly na smaženou rýží a momo a placky paratha, které jsme měly i ke snídani. Po cestě nás ještě odchytly místní holky důchodového věku, které šly asi ze srazu a hodně zuřivě se s námi chtěly fotit a měly z toho krásnou dětinskou radost. Pak už hurá na hotel, přeprat zpocené kousky oblečení a vydrbat sebe a umýt vlasy, protože očekáváme, že to s hygienou nebude tak slavné.

Neděle 20. 4. I Pokhara (900 m.n.m.) – Ulleri (2 070 m.n.m.) – Ghorepani (2 860 m.n.m.)

Ráno jsme se konečně nabalily do “opravdických” hor a na “opravdický” dobrodružství. Zuřivě jsme vhazovaly a opakovaně vyhazovaly věci a přemýšlely, jaký gram ještě ušetřit, abychom si neztrhaly záda. Svůj batoh odhaduji na 15, 16 kg, možná víc. Holky jsou na tom o něco (a o 2,5 kg těžký foťák) lépe. Ale většinu váhy tvoří můj batoh „Gerlach“. Jsme asi tak podobně staří a vzájemně se vsázíme, kdo tohle dobrodružství ustojí déle. Holky se nám smějí, ale já tě, Gerlachu, nedám. Věci, které se neprobojovaly s námi na životní cestu, jsme nechaly uschované v hotelu, kam se vrátíme po více než týdnu z treku. V 7:30 na nás čekal domluvený džíp a my vyrazily vstříc dobrodružství. Netušily jsme, že dobrodružství přijde tak záhy už po cestě. 2hod cesta se brzy změnila v tankodrom, kdy jsme měly dost co dělat udržet se nejen v rámci sedačky, ale i v rámci vozu . Nevíme, co zapříčinilo naše šílené výbuchy smíchu, jestli se v nás probudily nějaké skryté dětské zážitky z lunaparků a autodráh, jestli důvodem bylo rychlé stoupání a méně kyslíku nebo snad nárazy hlavami do boku auta, ale místo strachu který byl více na místě jsme se opravdu dobře a od srdce bavily. 

Čekala nás zastávka Birethanti, kde jsme se musely na ACAP checkpointu prokázat permitem získaným v Káthmándú a po rychlé a hladké kontrole jsme pokračovaly dál. Lucka, cestovní kancelář naší výpravy, správně vyhodnotila, že bychom se měli džípem nechat vyvézt výše, než byl původní plán, a my souhlasily. Jednak ve vedru a první den bychom si slušně naložily a šlapat podél cesty, kterou vířily projíždějící džípy i autobusy (což nechápeme, jak mohly vyjet), by byl nesmysl.

Dojely jsme tedy až do Ulleri, odkud to bylo už jen na nás a našich nohách a hlavě. S námi se vydal ve stejnou dobu i autobus turistů, kteří byli k našemu překvapení Češi. Člověk se před náma neschová fakt nikde.

Batohy jsme měly všechny o dost těžší, než bychom si asi představovaly, a do strmých kopců tvořených často kamennými schody se slušně pronesly. Během výstupu jsme ladily popruhy a upevňování lahví a foťáku pro nejlepší optimalizaci a taky abychom se z toho prostě neposraly. Taky hned na začátku Lucka zjistila, že jí chybí prsní popruh na krosně, Verča šlápla do hovna, Markét nemohla najít díru na camel bag a já ověšená kamerou a foťákem, který mě škrtil na krku, se z legrace připojila k myšlence, že bychom měly cestu vzdát a vrátit se do hotelu, že tohle je na nás moc . Nejsme ale z cukru a táhne nás to všechny do hor. A taky jsme Verče očesaly její epesní novou krosnu a rozebraly si všechny možné popruhy a sucháče na připnutí lahví, foťáků a prsou.. Jsme prostě holky šikovný.

Cesta příjemně utíkala a většinou vedla lesem s rododendronovými keři, které už tu byly ale vesměs bohužel odkvetlé. Procházely jsme podél řeky s malými kouzelnými vesničkami pod třepotajícími modlitebními praporky. Šlapaly jsme pohodovým tempem, které stačilo na předběhnutí většiny turistů. Cestou jsme se stavily na oběd – vývar s čínskými nudlemi a vaječnou omeletou a pokračovaly dál až do dnešního cíle – Ghorepani. Ghorepani je malá vesnička tvořená hotýlky, ubytovnami a volejbalovým hřištěm, na kterém místní jeli velice kvalitní ligu. Zatímco jsem fotila, holky se rozutekly poptat ceny ubytování. Měly jsme na výběr různé cenové kategorie a tomu odpovídající ubytování a již ze začátku jsme si dost přirozeně jednohlasně utříbily, že jdeme po těch levnějších. Nejen že ušetříme na suvenýry a kafíčka, ale brzy jsme také správně odhadly, že dostaneme jako bonus soukromí a s tím související osobní přístup, služby a celkově příjemnou domácí atmosféru. Velice skromné ubytování v Anapurna view lodge & restaurant za 200 rupií (32 Kč) bylo tedy jasnou volbou. Dostaly jsme luxusní Dal bhat (nepálské národní jídlo z rýže, čočkové polévky, fermentované zeleniny a dalších zatím nerozklíčovaných kupiček) a zázvorový čaj a vrněly si, jak jsme dobře vybraly a jak nám je dobře, zatímco jsme pozorovaly naproti zaplněný turistický hotýlek. My jsme tu jediné ještě s jedním klukem a místní nám potvrdily, že je nečekaně málo turistů. Ale sami netuší důvod takto slabé sezóny. My jsme z toho hodně překvapené. Čekaly jsme tu natřískáno a je tu naprostý klid a pohoda. Domácí jsou neskutečně milí a nejstarší zástupkyni místního roztomilého ženského klanu jsme se postaraly o zábavu, když jsme metr od ní prováděly rozcvičku a protažení ztuhlých a unavených svalů za pomoci turistických hůlek. Na tuhle naši trekingovou spartakiádu koukala dost udiveně. Po večeři jsme se domluvily na dalším plánu a nastavily budíky na 4:15 s tím, že se pokusíme hecnout ranní výstup na Poon Hill. Na záchodě jsem se sparťansky osprchovaly bidetovou sprškou se studenou vodou, ve společném umyvadle jsme pak přepraly gaťky a brzy hurá na kutě. Snad se s těmi papírovými stěnami trochu vyspíme..

Z Ulleri (2011 m.n.m.) až do Ghorepani (2874 m.n.m.) jsme našlapaly 8,5 km s převýšením 945 m a cesta trvala s pauzami skoro 6 hodin.

Pondělí 21. 4. I Ghorepani (2 860 m.n.m.) – Tadapani (2 650 m.n.m.)

Nespalo se nám nejlépe. Holky se vzbudily už ve 4, tak jsme se nakonec opravdu vykopaly, nabalily sebe a s sebou to nejdůležitější a s davy turistů stoupaly s čelovkami před půl 5 ranní asi 40 minut (2,7 km) na 3 210 m vysoký Poon Hill pokochat se východem slunce nad Dhaulágirí (8 167 m.n.m), Annapurnu I (8 091 m.n.m), Annapurnu South (7 219 m.n.m), Machapuchare (6 993 m.n.m), Nilgiri (7 061 m.n.m) a Hiunchuli (6 441 m.n.m).. A bylo to úžasný! Sice jsme skoro víc než oči používaly mobily, foťák a kameru, protože jsme chtěly tuhle nádhernou chvíli zaznamenat a předat i “našim” doma, ale i tak byl prostor pro kochačku s šálkem horkého lemon honey čaje koupeného na vrcholu. Zprvu jsme byly vůči tomuto turistickému místu skeptické, ale oslnilo nás. Seděly jsme a bez dechu pozorovaly, jak se hory zahalují do paprsků, jak s nimi hraje světlo a probouzí se den.

Po sestupu jsme si u nás u té nejmilejší paní domácí dopřály skvělou snídani, masáž bolavých lýtek (ta od Lucky mě dojala k slzám snad ještě víc než východ slunce nad 8tisícovkama) a rozjímání na terase se zázvorovým čajem a výhledem na sluncem čerstvě zalité hory v mlžném oparu.

Místní jsou tady fakt neuvěřitelně vstřícní, usměvaví, nejsou vlezlí, rádi poradí, pomůžou a když se pozdravíme Namasté, vykouzlí úsměv v tom nejstrmějším kopci i ten nejutahanější nosič. Ty mimo jiné dost litujeme, když vidíme, co tahají na zádech, zatímco si někteří turisté nesou jen malé batůžky. Ale my těmto turistům nezávidíme, ani když je s 12-16 kg krosnami za mohutného funění předbíháme v kopci. Všechny jsme se shodly, že jsme rády, že si neseme vše samy a že vše samy zvládáme i bez průvodce. Myslím, že zatím nad očekávání skvěle. Zároveň ale chápeme a respektujeme, že dávají místním vydělat. My se o to alespoň pokoušíme jinou formou (utrácením). Když jsme ale večer viděly vietnamskou turistku s beauty maskou na obličeji, další, co se u zrcadla líčila a kluka, co si čistil zuby elektrickým kartáčkem, zatímco některé členky naší výpravy řezaly kartáček napůl a ostříhávaly blistry s léky pro ušetření každého gramu, tak jsme fakt byly plné údivu.

A vzhledem k tomu, že máme všechny zkušenost i s jinými asijskými zeměmi, tak musíme krom lidského aspektu vyzvednout i pořádek, který tu je nebo alespoň snaha o něj třeba díky košům na odpadky, které potkáváme poměrně často. 

Dnešní cesta byla opět ve znamení lesů s rododendrony, které ale ještě nejsou ve vyšších nadmořských výškách odkvetlé. Tak jsme se konečně mohly pokochat nádhernými typickými nepálskými symboly. Hned zkraje jsme vystoupaly z Ghorepani asi 300 výškových metrů a pěkně se zapotily. Odměnou nám byl krásný výhled, který se pak ještě opakoval na hřebeni, kde jsme posvačily a dlouze se kochaly výhledy. Po cestě jsme potkaly stádo zvířecích nosičů – koní a mul a procházely několika vesničkami s typickými modrými střechami. V jedné z nich – Deurali – jsme zakotvily na oběd a daly si výborné smažené nudle a Momo knedlíčky. Čekala zase na nás past ve formě skromných stánků s korálky, náramky, náušnicemi, jačími dekami nebo nepálskými čepicemi. Očumujeme, všechno chceme a držíme se naštěstí na uzdě, protože víme, že to nechceme tahat. Cesta se dál klikatila podél potůčku s pár drobnými vodopády a vedla strmě po kamenných schodech nahoru a zase záhy strmě dolů. To naše lýtka a achilovky dost překvapilo, tak jsme začaly vytahovat voltareny a ibalginy, abychom mohly fungovat (a v noci spát). Celou cestu jsme měly opět krásné počasí, na tenhle náročný profil až moc horko.

Dorazily jsme po pouhých, leč náročných 9 km do vesničky Tadapani (2 600 m.n.m.). Poptaly jsme ubytováni a v jednom se na nás na otázku, kolik stojí noc, zeptal místní, kolik jsme platily minule. Když jsme mu popravdě řekly, že 200 rupií (32 Kč) a viděl že se část výpravy ptá ještě jinde, přikývnul, že nám to dá za stejnou cenu a ještě přidá výhled na Annapurnu (zatím někde za mlhou, co by se dala krájet) a horkou sprchu k tomu pod podmínkou, že to nevykecáme ostatním, kteří platily 1000 rupií. Na to jsme slyšely a neváhaly ani minutu. Ubytování je hodně skromné, ale hlavně že máme postel, turecký záchod, který je relativně čistý (mají často i evropský), a že máme vodu na opláchnutí i na pití. Raději ji ale pomocí tablet filtrujeme. Nic víc ke štěstí nepotřebujeme. A dveře na zavírání na dřevěnou petlici – klacek, tenké stěny, skrz které projde zvuk i vzduch (takže je uvnitř jako venku) jsou jen důvodem k pobavení a očekávané dobrodrůžo, na které jsme se těšily. Po dobré večeři (nudle, Dal bhat) jsme si zahrály deskovku, namazaly všechny bolístky a šly pomalu na kutě. V 9 večer už je tu opravdu absolutní klid a většina turistů už spí nebo se ukládá ke spánku.

Výšlap na Poon Hill 2,7 km, z Ghorepani do Tadapani – 9 km, 5,5 hod, nejnižší bod 2500 m.n.m. a nejvyšší 3210 m.n.m.

Úterý 22. 4. I Tadapani (2 600 m.n.m.) – Tilche (2 200 m.n.m.)

Probudily jsme se do slunného teplého rána a vykoukla na nás Annapurna, která se včera odpoledne schovávala za mraky. 

Ráno jsme si promazaly všechny bolístky, dostala jsem opět masáž lýtek od naší masérky výpravy a opět mě zakousnutou do polštáře dojala k slzám. Začínáme se trochu rozkládat. Naštěstí naše doktorka výpravy nám zhodnotí zkušeným okem zarudnutí v krku, nasadí správnou medikaci nebo rovnou slivovici. Tu si ordinujeme ráno i večer preventivně a povinně všechny a na všechno. Dostaly jsme výbornou snídani, holky si daly omeletu s nepálským chlebem a já poctivou palačinku. Místní šéfka byla milá a při loučení se a námi ochotně vyfotila a dokonce vyžadovala, abych ji natočila kamerou.

Přes den máme pořád luxusní počasí, klidně bychom ale 5 stupňů ubraly, protože na pláži je to přeci jen příjemnější než v kopcích s těžkým batohem. Ale nestěžujem si a jsme rády, že jsme ještě neschytaly déšť, který bývá pro přelom dubna a května čím dál častější. Sprchlo nám jen večer. Jediné co pak musíme řešit jsou naše mokré ručníky, přepraná zpocená trička a spoďáry, které pak nosíme přes den rozvěšené na batohu, abychom zlepšily místním nosičům výšlap. Vypadáme jako nějaká feministická skupina, co nosí na batohu kalhotky místo vlaječek. Dokonce jsme se překřtily na “společenstvo vlhkých gatěk”.

Dneska jsme si daly náročný úsek. Sestoupaly jsme většinou po kamenných schodech 1280 m a vystoupaly 660 m. V tomhle náročném terénu jsme schopné ujít jen max kolem 10-12 km za celý den chůze s přestávkou na oběd. Dnešní pauza, i když se honily mraky a očekávaly jsme déšť (který se nám ale naštěstí vyhnul), se nám poměrně protáhla. Hladové jsme zapluly do opuštěného obydlí, kde nás hned přivítala malá, sotva dvouletá holčička, které jsme se nemohly zbavit a ani jsme nechtěly, protože se v nás asi otevřely mateřské pudy a stesk, které jsme tu od začátku potlačovaly nebo spíš neměly nad nimi čas přemýšlet při starostech samy o sebe. Zatímco nám její maminka, připracovala jídlo, dostaly jsme ji na hlídání a jako bonus ještě její babičku. Nepálská cácorka Evelyn nás při čekání na oběd připravila o bonbóny, málem i o kameru, korálky, prstýnky, ocucala hadičku z camel bagu, zacvičila si s námi, zatancovala, pokreslily jsme několik papírů, Evelyn zase pokreslila na oplátku naše ruce i nohy, zazpívaly jsme si dokonce i “happy birthday to you”, pomazlily jsme se, rozloučily, skvěle jsme se najedly a vyrazily dál.

Cesta se změnila z lesů na terasovité a zatraceně strmé kopce, při sestupu téměř k řece jsme procházely po lanových mostech a po nekonečných sestupech a výstupech nás zavedla až k velké vesničce Chhomrong s buddhistickým chrámem – stúpou. Po cestě jsme potkávaly čím dál více nosičů, kteří nešetří síly jen turistům, ale zásobují místní vesničky nebo nosí na zádech dokonce obří sloupy pro elektrické vedení (dokonce po dvou kusech). Potkávaly jsme také poprvé oslíky nosící náklad nebo dokonce vypaseného korejského turistu. Naprosto netušíme, jak tento terén, který jsme měly místy problém vydrápat schod po schodu pomocí hůlek, můžou zvládnout.

V malebném Chhomrongu, vstupní bráně do Annapurna Sanctuary a zároveň bodu, do kterého se budeme vracet stejnou cestou z basecampu Annapurny zpět, jsme se zastavily u nádherné budhistické stúpy. Chvíli jsme si odpočinuly, zatočily si modlitebními mlýnky, ale brzy pokračovaly dál, abychom se dostaly co nejdále. Pravdou je, že jsem šly unavené v tak autopilotním režimu, že jsme tu zapomněly ubytovat a musely hledat nocleh v sousední vesnici. Normálně by nebyl problém se vrátit nebo popojít do další vesnice, která je navíc na dohled, ale Chhomrong o pár domcích má kolem 350 výškových metrů. V téhle vesnici dostává situace „jen si odskočit k sousedce pro mlíko nebo na kafe“ úplně jiný rozměr. Vyčerpané jsme se v teplotách atakujících 30° C doplazily z kopce a zase do kopce do Tilche. Tam jsme braly hned první ubytování. A vlastně ani na výběr nebylo, v tom druhém nikdo nebyl. Jsme tu samy, paní domácí, která tu bydlí se svým tchánem, nám uvařila výbornou večeři z čerstvých surovin, které pěstují kolem jejich skromného příbytku a jdou je doslova otrhat na zahrádku, takže čerstvěji už to ani nejde. Dokonce i čínská polévka, kterou jsem si dala, která teda měla základ z pytlíku, byla doladěná k skvělému pokrmu. Holky si ale daly Momo knedlíčky plněné různou zeleninou z jejich skromné zahrádky a vše dostaly čerstvě připravené včetně těsta a různých placek. Ještě jsme si nechaly povyprávět o (zde netypické) křesťanské víře paní domácí, domluvily si snídani a pomalu vycítily, že už by si pan tchán chtěl lehnout. Spal v jídelně, kde jsme seděly. Po protažení a zacvičení s Verčou (která se své přidělené role cvičitelky výpravy ujala taktéž poctivě) se ztrhané a omyté ve studené sprše pomalu ukládáme ke spánku. Je dnes o něco chladněji, možná také proto, že by škvírami kolem okna našeho pokoje prolezl šváb i na štorc. Ale i s tím jsme si hravě poradily a rozvěšely přes okenní průvan oblečení, které bylo zároveň potřeba prosušit, takže win-win. Před usnutím jsme ještě obligátně ponabíjely veškerou elektroniku, poslaly na chabé wifině pár zpráv a fotek, že žijeme, a ještě přepočítaly peníze, jestli nám vystačí. Byla docela zábava objevovat všechny skrýše v rámci krosny, kam jsme peníze poschovávaly. Po večerech sepisuju deník a holky čtou na dobrou noc. Třeba u spáče Verči bývá zpravidla do 3 minut hotovo . Dnes jsme poprvé všechny spolu v pokoji, kde přes tenkou stěnu spí domácí a jedeme si na týhle hezký intimní vlně a dál společně pokračujeme v klidu, míru, shodě a dobré náladě. Pořád si máme co říct, máme veselo a máme se dobře.

Z Tadapani do Tilche – 11 km, 8 hodin, nejnižší bod 1880 m.n.m. a nejvyšší 2 700 m.n.m., celkový výstup 660 m a sestup 1 280 m

Středa 23. 4. I Tilche (2 200 m.n.m.) – Himalaya (2 900 m.n.m.)

V 6 ráno nás probudila příjemná hudba, kterou si paní domácí (respektive prý zatím slečna) pouštěla ze Spotify k přípravě snídaně. Těšily jsme se na typický nepálský gurung bread s vejcem, pečenými bramborami (pravděpodobně s mangoldem, který tu dávají do všeho) a s domácím lokálním medem. Jinak typická nepálská gurung placka vypadá jak Sauronovo oko z Pána prstenů nebo jako taky něco jiného, tak jsme si u snídaně užily i docela legraci. Domácí byli opravdu milí, tak se třeba ještě cestou nazpátek zastavíme na něco dobrého.

Nevím, jestli to bylo zásluhou vydatné snídaně, ale dneska se šlapalo dobře. Dokonce asi i naše těla pochopila, že to jen tak nekončí, že je čeká ještě zápřah, a začínají si zvykat a méně nás bolí.

Potkaly jsme zase krásné, konečně už rozkvetlé rododendrony, pod jejichž stínem jsme se nasvačily. Procházely jsme kolem vodopádů, skrz spoustu vesniček, která jsou tvořená jen ubytováním a dnes už i přibyli turisté. Překvapilo nás ale, že zatím krom nástupu treku, jsme potkaly pouze jednoho našince. Potkáváme hlavně skupiny s průvodci a nosiči, dost Poláků a hodně Korejců, od mlaďáků po starší ročníky, dokonce i pár rodin s dětmi. Čistě holčičí skupinu jsme zatím potkaly jen jednu. Od Poon Hillu se také na střídačku předbíháme s početnou a veselou bandou Španělů, kolem kterých je vždy velký rozruch a jejich hlasité hulákání “hey chicas” nám vždycky zvedne náladu. Konečně také potkáváme víc zvířat, než jen rozšlapané berušky a šváby v hotelu. Vídáme častěji krom krav i poníky, muly – nosiče a dnes jsme zahlédly na protější hoře skákat kolem vodopádu opici. 

Máme pořád krásně, vedro, ale po obědě se i dnes zatáhlo a poprvé jsme trochu zmokly. Malinko se rouháme a těšíme se, až ta kvanta oblečení, co vláčíme, natáhneme na sebe a ulehčíme si batohy. 

Kousek před dnešním cílovým výšlapem do vesnice Himalaya, kde jsme se ubytovaly, jsme potkaly krásnou Stúpu se zvonky s výhledem na malý vodopád.

Ubytování dnes bylo o dost méně přívětivé. Sem se dostávají nejčastěji skupinky s guidy, takže 4 samotný holky tady nikoho moc nezajímají. Naštěstí se nás ujala jedna sympatická průvodkyně dvou neméně sympatických Indek a objednala nám jídlo a holky s námi prohodily i pár vět a rozdělily se o jejich indické chipsy. Objednaly jsme si zase náš oblíbený čaj v termosce, střídáme zázvorový a citronový s medem a zázvorem. V každém ubytování nabízí ve 2 velikostech – šálek (plecháček), konvice a nebo termoska. Jen pokaždé mají jinou velikost a dnes jsme obdržely asi tak 3 litry čaje . Opět jsme se dobře najedly, ale jídelnu brzy zaplnila větší skupina, tak jsme se sbalily a šly na pokoj. Je tu už o dost větší zima, takže jsme rády za péřové spacáky a bundy. V jídelnách ani na pokoji se netopí, takže se musíme spolehnout, že si místnost co nejdříve zadýcháme.  Dnešní ledová sprcha v režimu “pipka-nohy-a rychle ven” byla sice vzhledem k totálnímu propocení příjemná, ale tepelný komfort moc nepodpořila. Další nepříjemnou věcí jsou naše “ženské problémy”, které si dvě z nás nesou jak správné “šerpkyně” celý trek. Ale zvládáme to nejen z praktického, ale i ekologického hlediska .

Hučí nám za hlavou v pokoji (plechovo-kamenné boudě) mohutná řeka, tak snad se bude dobře spát.

Dnes jsme našlapaly kolem 12 km, z 2 011 na 2 900 m.n.m. a nastoupaly 1140 m, sestoupaly 312 m a odteď už jen nahoru k Annapurně. Jsme zvědavé, co nás čeká..

Čtvrtek 24. 4. I Himalaya (2 900 m.n.m.) – ABC (4 130 m.n.m.)

Vstávaly jsme opět brzy ráno, abychom využily dopolední stabilnějšího počasí. Na předpověď koukáme, ale je nespolehlivá a počítáme, že se počasí zkazí zase po obědě jako každý den, tak abychom ušly co nejvíce suchou nohou. Hned po ránu jsme měly “humornou” příhodu (pro Markét méně). Dveře našeho pokoje se neustále samy otevíraly, tak jsme je musely buď podpírat košem zevnitř nebo zamknout zvenku. Verča s Luckou si šly čistit zuby, zvolily variantu číslo 2, a v pokoji nechaly Markét a mě, která měla ještě půlnoc a vše zaspala. Čištění zubů se však rozrostlo o další potřeby a cvičení. Mezitím Markét už měla také svou potřebu a dost akutní, jelikož prý bouchala na dveře, psala holkám zprávy, ať ji pustí, volala a když už plánovala vylézt oknem, holky se naštěstí vrátily a vše dobře dopadlo. A já si to nechala později převyprávět. Zatímco Markét bojovala téměř o život, nebo minimálně o svou čest, tak mně se zdálo, že mi vypadaly zuby a že jsem řešila, jak stihnu zubaře a zároveň let zpět do Nepálu, abych se ještě přidala k holkám. Po divokém ránu jsme se už těšily na snídani. Daly jsme si opět Sauronovo oko a vyzpovídaly místní guidku, jaké sportovní značky bychom měly pokoupit, až se vrátíme do civilizace, a obdržely jsme ochotně rady rovnou i s módní přehlídkou. Využily jsme, že máme pouze indickou, zimbabwskou, španělskou a švédskou společnost a podělily jsme se o svoje vychytávky, jaký je nejlepší posez na tureckém záchodě, aby to bylo dost nízko a nedošlo k nechtěnému ošplouchnutí a zároveň dost vysoko, abychom si neštrejchly, jak optimálně řešit svoje dny a jak nad tureckým záchodem vypláchnout kalíšky . Opět nám přálo počasí a s nejasným dnešním cílem, ale s těšením a jistotou, že teď už budeme jen stoupat, jsme vyrazily v 8 ráno vstříc základnímu táboru Annapuren. Předpokládaný reálný plán byl Machapuchare basecamp, vzdálený asi hodinu od basecampu Annapurny. Nevěděly jsme, co s námi udělá nadmořský výška, jaký bude terén, jak budeme mít síly. Procházely jsme úbočím hor a byla to neuvěřitelná kochačka. Stromů ubývalo, přecházely jsme několikrát řeku a dokonce kousky sněhových polí. Místy tu byl už trochu Václavák, ale lidi jsou stále příjemní a pozdrav všichni s úsměvem opětují. Říkaly jsme si, že jsme zatím kromě jednoho nepotkaly žádné Čechy a samozřejmě při peprnějším rozhovoru se jedna malá protijdoucí skupinka ozvala . Dostávaly jsme se přes 3000 m.n.m., nohy i batohy nám těžkly a začínaly jsme funět více než obvykle. Motivace a naše statečné nohy nás ale táhly a nějak se stalo, že jsme se už kolem oběda objevily v Machapuchare basecampu (3 700 m.n.m.) právě ve chvíli, kdy se prudce ochladilo, začaly padat kroupy a z krátkých triček jsme se “konečně” navlékly do vrstev, které táhneme celou dobu na zádech. Naobědvaly jsme se a já opět zapomněla, že si mám hlídat česnek, na který jsem alergická a musela si doobjednat vajíčkovou polévku, která byla bezpečná. Česnek se doporučuje jako prevence výškové nemoci, ale musím to zvládnout i bez něj. Jsou tu ale ochotní a jak vše připravují čerstvé, tak není problém si říci bez česneku a papriky (se kterou mám stejný problém a která tu byla potíž do půlky treku, dokud rostla). Ubyly i zelené listy, tak teď ve všech jídlech objevujeme hlavně mrkev a zelí. 

Posilněné polévkou a kolou jsme se hecly, a přes nepříznivé počasí a stále padající kroupy, jsme se rozhodly, že dnes dobudeme cíl naší výpravy a budeme spát v ABC (Annapurna basecampu). Za těchto podmínek to totiž bude mít tu pravou dobrodružnou atmosféru. Ošlehané ledovým větrem a kroupami nám to brzy přestalo připadat jako dobrý nápad, ale už není cesty zpět! Přesto jsme měly úplně šílenou a radostnou náladu, nevím jestli za to mohlo méně kyslíku nebo jenom neuvěřitelný pocit radosti a naplnění, že jsme skoro v cíli, který jsme si tak dlouho vysnívaly, ale ať to bylo cokoliv, pohánělo nás to turbo rychlostí. Poslední hodina nahoru byla náročná, bombardování kroupami sílilo, ale měly jsme stále (možná trochu přimrzlé) úsměvy na rtech. Nohy nám těžkly s každým krokem, ale zalévala nás euforie, že se to děje a že už jsme kousek! Za chvíli už jsme stály pod cedulí Namasté Welcome to Anapurna basecamp 4 130 m.n.m. Zvládly jsme to!

Nahoře jsme fotily, psaly a posílaly zprávy, šťastné a hrdé, že jsme tu.

Extrémně se ochladilo, kroupy a déšť neustával a za chvíli jsme na sebe v pokoji, kde byla stejná teplota jako venku (asi 5 °C) navlékaly vše, co jsme měly. V noci pak teplota klesla k -5 až -8 °C. V jídelně jsme si objednaly mega termosku našeho oblíbeného ginger lemon honey čaje, na kterém jsme si asi vytvořily závislost a věříme, že i přispěl k tomu, jak jsme se skvěle popraly s výškou. Dostatek tekutin je základ a pomáhá prý i zázvor. Holky měly už zkušenost s vyšší nadmořskou výškou, ale pro mě je to asi o 1200 m překonaný rekord. Zatím jen 2 z nás trochu bolí hlava, ale luply jsme si raději na noc preventivně prášek. Jsme rády, že nám není špatně a dobře a s chutí jsme se navečeřely. Z toho jsem měla obavy. Jsme unavené, ale šťastné. 

Pátek 25. 4. I ABC – Dovan (2 505 m.n.m.)

V 5 ráno otevíráme oči v basecampu Annapurny, neuvěřitelný! Šly jsme spát brzy, takže to nebylo tak kruté vstát. Jsme naštěstí bez bolesti hlavy a nevolnosti a před mrazem nás ochránily péřové spacáky. Lucka spí pár dní hůře a Markét ji ráno vyprovokovala (asi pomsta, že se den předtím málem počůrala zamknutá v pokoji), že co by za to dala, kdyby vydržela déle vzhůru a konečně dočetla knížku, které má Lucka přelouskané už minimálně dvě. Mně se v noci hůře dýchalo, ale žádné větší drama. Ve spacácích jsme byly už navlečené, v čem šlo, a zbytek oblečení jsme navlékly, když jsme vyskočily z teplých péřáků. Vypakovaly jsme se rekordně rychle a těšily se, až na nás konečně vykouknou ty obryně a obři, kvůli kterým se sem plahočíme několik dní a o kterých dlouho sníme, že je spatříme na vlastní oči takhle blízko. V mrazu se s davy přesouváme o pár set metrů nad ubytovny do srdce velikánů, otáčíme se kolem dokola a nemůžeme popadnout dech, trochu z výšky, víc z té ohromující nádhery. Jako bychom koukaly na plátno, které je dokola kolem nás.. zatraceně povedené 3D kino, vlastně 4D včetně omrzání prstů na rukou i nohou. Jsme šťastné, že jsme se překonaly a přespaly přímo pod Annapurnami, Machapuchare, Hiunchuli.. a můžeme pozorovat, jak se pomalu zalévají sluncem… dechberoucí podívaná! Strávily jsme tu přes hodinu a půl a zvládly bychom déle, kdybychom nepřestaly cítit prsty a netěšily se tak na snídani. Doplnily jsme tekutiny opět termoskou čaje (o velikosti pro celou expedici). Jsme rády, že se cítíme dobře, máme chuť k jídlu a můžeme tak nabrat potřebnou energii na další úsek, tentokrát směrem dolů a po stejné cestě zpět.

Cesta dolů ubíhala mnohem rychleji než předchozí den nahoru, ale zase jsem na každých pár metrech fotila, nedalo se to vydržet.. Velkolepou atmosféru umocňovaly ještě přilétající vrtulníky. Nemohly jsme se vynadívat, jak si slunce hraje a odkrývá další kousky pohoří. Možná i proto, že tušíme, že tenhle obrázek vidíme naposled, chceme si ho dobře zaznamenat a uchovat.

Po cestě jsme postupně zdravily skupiny, se kterými jsme se potkávaly poslední dny, včetně rodinky Španělů s dvojčaty holčičkami, které si už v 5 letech zapíší výstup, který je pro obyčejného smrtelníka výstupem „životním“. Když si představíme naše děti, tak nechápeme už jen při představě výšlapu na Velkou Deštnou. 

Cesta zpět má nevýhodu, že víme, co nás čeká a jak ty kopce nahoru i dolů bolí, ale i výhodu, že máme dobře zmapovaná místa na obědovou pauzu. Pauzu v Himalayi, kde jsme spaly předchozí noc před ABC, jsme nemohly vynechat, protože tu nejenom dobře vaří, ale mají tu luxusní kávovar, který nám dal naději dobré kávy a nějaké zasloužené dobroty k tomu. Odměnily jsme se a bylo nám dobře. Poměrně dost foukalo a vypadalo, že i sprchne, tak jsme se navlékly do goráčovek a pokračovaly dál.

Byly jsme ze zážitků a možná i z kafe a dobrého jídla tak nafrčené, že jsme párkrát přeskákaly řeku, seběhly 1630 výškových metrů a ve 3 odpoledne se ocitly v Dovanu, kde jsme se měly v plánu ubytovat. Ze sestupu nás bolela kolena a rozhodly se, že dál dnes pokračovat nebudeme. Využily jsme konečně čas a počasí na umytí vlasů a přeprání kousků oblečení, které začínaly vykazovat známky zárodků života a už samy skoro vylézaly z batohů. A máme teplou sprchu! Neuvěřitelný pocit štěstí ! Hned jsme také využily zásuvky, které už teď nemáme několik dní na pokoji. Ale nabíjí se za poplatek v jídelně (tady 200 rupií za kus =  32 kč). Do zásuvek tu fungují naše nabíječky, ale v těch spoustě děr moc dobře nedrží nebo to je někdy dokonce s drobnými pyro efekty. Pomáhá občas přitejpovat k sobě, ale odvážím se nabíjet pouze powerbanku a foťák a kameru těchto experimentů ušetřím. Mně bohužel nejde dobře nabíjet ani s tejpkou, ani s náplastí a za několik hodin mi powerbanka poskočí jen o pár procent, tak už jsem trochu zoufalá, protože nedostatek zásuvek poslední dny, zima a taky fotogenické objekty zapříčinily, že mám vybité obě baterky do foťáku, kameru, mobil, powerbanku i hodinky. Jestli by nám bez těch vymožeností a závislostí nebylo lépe..

Každý večer komunikujeme s rodinou a kamarády (když máme dobrou wifi (naštěstí krom basecampu bez větších problémů), kteří tuhle dobrodružnou cestu prožívají s námi a chtějí vědět, jestli jsme v pořádku a sledují, kde se nacházíme a jak se nám daří. Posíláme ale už méně fotek, protože doma mají pocit, že se na fotkách “nějak moc usmíváme” a vypadáme “moc šťastně a spokojeně” .

Máme dnes moc hezké místo a ubytování a je o 15 – 20 °C tepleji, tak nám je fajn. Po józe, dobré večeři a deskovce už nás zase začaly pomalu volat spacáky, abychom byly čerstvé na další den a dlouhý sestup.

Naše dnešní cesta měla přes 13 km, trvala nám 6 hodin s pauzami, z 4 100 m.n.m. do Dovanu ( 2 505 m.n.m.) jsme sestoupaly kolem 1 800 m a vystoupaly 130 m

Sobota 26. 4. I Dovan – Jhinu Danda (1 780 m.n.m.)

Dnes nás čekal náročný a poslední sešup do “nížin”. Po dobré snídani jsme se sbalily, nalepily tejpy (máme namožená kolena a Lucka achilovku) a vyrazily. Opakovaně se potkáváme s veselou skupinou Španělů. Tihle milí fešáci okolo padesátky nám opět zvedají náladu svým halekáním a úsměvy. Cesta byla dlouhá a náročná, ale věděly jsme, že nás v cíli čeká odměna a hlavně konec treku. Po cestě jsme naposledy mávaly Machapuchare (fish tale), ikonické a fotogenické hoře ve tvaru rybího ocasu, která se nám pomalu vzdalovala a ztrácela za kopci. Prudké schody dolů (ale opět i nahoru) nás zmáhaly, ale i tak většinu skupin předcházíme. Vždycky ale během svačinky, odpočinku a doplnění tekutin nás zase všichni předběhnou a nanovo všechny náročně udýchané předbíháme ve strmém terénu. Někdy si říkáme, jak je možné, že někteří lidé, které potkáváme, jsou tuhle cestu schopni zvládnout (starší lidé, obézní Asiati, děti, babičky nosičky…). Je jich menšina, ale jdou do toho, a my tleskáme. Dost často ale mají průvodci a nosiči dost co dělat, aby vytáhly veškeré jejich batohy a dokonce někdy vláčí i turisty samotné. Dokonce jsme byly svědky, jak nosič táhl jednu paní na zádech. My jsme pyšné, že si vše táhneme samy. A taky nás sem tam mile ocení pocházející turisti i sami místní nosiči a průvodci se slovy, jaké jsme hrdinky a silné ženy. Jsme tu kupodivu docela unikát. Je v pořádku, že dají turisté vydělat místním, ale shodly jsme se, že jsme rády za nezávislost a flexibilitu, kterou máme. A rády dáme místním vydělat 3x denně na teplém jídle a již zmíněných suvenýrech . Jinak je tu levno, ubytování za desítky korun, jídlo levnější, někdy srovnatelné s cenami u nás. Kafe , dortíky a soft drinky jsou o něco dražší. Pivo je o dost dražší, ale ve výškách ho raději oželím i já.

Udělaly jsme si pauzu na krásném místě s úžasným výhledem na Chhomrong, kam směřovala naše cesta. Jen když jsme viděly, kam musíme dojít, tu nekonečnou klikatou cestu a ten neskutečný kopec, tak nám trochu klesal moral. Holky si daly zase Momo knedlíčky a vzhledem k tomu, že vše připravují čerstvě včetně těsta, trvala nám pauza asi hodinu a půl. Využily jsme ji k sušení věcí, dobití powerbanky, kosmetickým procedurám u zrcadla na návsi (viděly jsme se po delší době v zrcadle) i k odpočinku . Potřebovaly jsme se na cestu náležitě namotivovat, tak jsme si v Chhomrongu slíbily kávičku a kokýno. Musely jsme zdolat nekonečné schody a sladkou odměnu jsme si zatraceně zasloužily! Po schodech jsme lezly už téměř po čtyřech, že jsme skoro pusou ryly v čerstvě položených koňských koblihách. Inhalovat je z pár centimetrů v horku utahané a hladové nebyl úplně příjemný zážitek. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, připomínalo mi to nějaký apokalyptický film, kdy se pomalu plíží a stahují zombíci na kus čokolády. Na kopci jsme byly už opravdu hodně rády, že to máme za sebou. Ještě jsme se očekovaly a předložily permit, aby měly přehled, že jsme zpět. Zase jsme se pozdravily se Španěly, které začínáme podezírat, že nás sledují, a zapluly do německé kavárny. Kávička a dortík nás postavily na nohy. Nakoupily jsme si náramky (nejen) s místním typickým lapis lazuli. Čekal nás závěrečný úsek do cílové vesnice našeho treku Jhinu Danda a tentokrát asi zatím nejšílenější sestup dolů. Nechápeme, jak se protijedoucí (protiploužící) koně s lidskými náklady mohou do takového kopce vydrápat. A já sebestředně nechápu, kolik síly je v našich tělech. Jak tohle mohly zvládnout těla a hlavně kolena a jak moc mě pomohly tejpy, když jsem ještě večer předtím nemohla nohy bezbolestně ani pokrčit a musela si vzít prášek na bolest.

Do hodiny jsme sestoupaly dolů a vybraly si moc hezké ubytování. Opět jako vždy si objednáváme dopředu na konkrétní čas večeři a vyrážíme na lehko vybrat si naší odměnu, na kterou se těšíme celý trek – hotsprings (teplé prameny) Jhinu. Musely jsme ještě sejít další půl km dolů, ale to jsme ještě nevěděly, že si to dáme ještě jednou dolů a nahoru, když si večer Verča uvědomila, že v “ lázních” zapomněla oblečení a za tmy jsem se s ní vydala na dobrodružnou misi). Čekaly nás 4 betonové bazénky s vodou teplou jako ve vaně. Dva z nich byly obsazené, jeden se studenější vodou méně a poslední vedle tureckých záchodů byl prázdný úplně . Neměly jsme moc dobrý pocit, že se producírujeme před Nepálcema, kterých tu bylo na náš vkus až moc, jen v podprdě a kalhotkách, ačkoliv jsme si pošetřily ty nejvíc hodobóžové (a nejčistší), co jsme měly. Předpokládáme, že jsou tu ale zvyklí. Bylo tam s námi i dost turistů, ale i tak jsme měly v bazénku spoustu místa a udělaly si nádherný relax navíc s lokálním dobrým pivem. Neskutečná paráda! Navíc velká skupina, co tam s námi byla, byli neslyšící, takže jsme měly božský klid . Skupina brzy odešla, užívaly jsme si bazénky skoro jen pro sebe a chválily si, jak se nemusíme před nikým stydět a nemusíme řešit naše týden chlupaté (nejen) nohy, až budeme vylézat a sprchovat se mezi bazénky ve venkovní sprše. Když se zdálo vše v naprostém zenu a klidu, najednou uslyšíme už nám notoricky známý ryk. Už nám to přijde fakt neuvěřitelné, ale přiřítila se hlučná skupina našich starých známých španělských amigos. Událo se to tak rychle, že jsme nestačily zareagovat, krom Verči, která vyskočila se slovy, že na tohle sere a běžela do převlékárny, což způsobilo pozdější noční výlet zpět. My jsme jen čekaly, až se všichni včetně jejich nepálských guidů vedle našeho bazénku stopadesátkrát osprchují a namydlí a znovu osprchují, vyfotí, natočí a pak jsme přede všema 11 amigos potupně vylezly ve výstavních gaťkách a sportovních podprdách (bez vycpávek, které leží v Pokhaře v hotelu a ušetřily nám 10 g váhy). Já ale trochu tuším, že jsme je potěšily, vzájemně jsme se dobře pobavily a věříme, že se už neuvidíme . Ještě před půlnocí jsem je při sepisování deníku slyšela z vedlejšího hotelu, jak bujaře slaví konec treku.

Po luxusní večeři jsme si daly s Verčou už zmíněný neplánovaný 40ti minutový výklus dolů a nahoru s čelovkami pro zapomenuté kusy oblečení a uložily se ke spánku, abychom nechaly odpočinout našim statečným tělům.

Našlapaly jsme 12,5 km za téměř 8 hodin s četnými pauzami z 2 500 m.n.m. do 1 751 m.n.m., sestoupaly jsme 1 360 výškových m a vylezly 620 m

 

Neděle 27. 4. I Jhinu Danda – Pokhara

Ráno holky vstávaly brzy. Já na dálku slavila do hluboké noci s “amigos”, protože jsem neměla sílu hledat špunty do uší, tak jsem vstávání odtrpěla a odmítala opustit postel. Nechala jsem se ale nakonec ještě před snídaní přemluvit na protahování a mini jógu na terase našeho hezkého ubytování. Takových výjimečných rán už více nebude. Zjistily jsme, že z terasy máme výhled na Annapurnu, takže jsem zase víc fotila než cvičila, ale snaha se cení. No, parádní pohled a krásně symbolický poslední pozdrav na konci treku! Po snídani jsme pobalily. Už bychom tuhle rutinu daly i poslepu.. vše radši do igelitů nebo speciálních nepromokavých bagů kvůli případnému dešti, namazat pořádně opalovákem, doplnit vodu (jedno odkud, protože si ji čistíme tabletami), a jde se. Čekal nás přesně po týdnu závěr treku a poslední kroky z přibližně 90 nachozených kilometrů, poslední kopec dolů a už jen kousek k nástupnímu místu džípů, které nás odvezou do Pokhary. Nohy jsou ve stavu, jakoby už tušily, že se blíží konec a můžou vypustit. Přecházíme poslední hezký úsek s dlouhým lanovým mostem, ze kterého musíme napoprvé vycouvat, protože nás z něho vytlačila mula ověšená bagáží. Odvoz džípem jsme neměly zařízený, nevěděly jsme tedy co čekat. Zatím tu ale všechno šlapalo bez problémů a přirozeně. Přeci jen se nás ale drží nějaká vrozená národní skepse, tak uznáváme, že nás mile překvapilo, že za chvíli sedíme bez problémů v džípu a drncáme si to prašnou cestou s jedním Číňanem a veselým bulharským párem směr Pokhara. Veselý řidič možná čerstvě plnoletý (spíš ale ne) měl neuvěřitelně vyzdobený auťák. Je vidět, že si na tom dost zakládají a jsou na to patřičně pyšní. Na Buddhu nebo Ganéšu na palubce jsme zvyklé, na rozvěšené typické modlitební praporky také, ale volant potažený neonově zelenými třásněmi a kus umělého trávníku zdobící palubní desku nás hodně oslnil. Vlníme se nejen do rytmu hlasitého techna, ale i výmolů rozbořené cesty.

Tady v Nepálu to opravdu všechno tak neskutečně dobře a hladce funguje! A i jediná komplikace – rekonstrukce cesty – byla rychle a hladce vyřešena. Džíp nás vyhodil na konci úseku, musely jsme s více turisty se stejným cílem popojít asi 20 min pěšky, bohužel teda v hodně nepříjemném rozvířeném prachu, přes která nebylo místy vidět na víc než pár metrů. Tam na nás čekal další džíp, se kterým jsme pokračovaly se stejnou posádkou a podělily si náklady. Přesedly jsme ještě jednou, ale vše fungovalo včetně rychlého přehození bagáže i krátké zastávky u checkpointu, kde jsme ukázaly naposledy naše permity a zamávaly horám.

Na oběd jsme už byly v Pokhaře, kde nám nějak došly síly. Padla na nás zvláštní tíha, možná se jen dostavila únava z lezení po kopcích, možná to bylo přesunem z klidu a míru do městského víru a shonu. Musely jsme se ve vedru s batohem dostat pěšky do hotelu a byly jsme už hodně hladové. Navíc na nás čekaly nástrahy místních obchůdků se suvenýry, kterým se stále těžko odolává . Po cestě jsme náhodou narazily na obchůdek, kde jsem sehnala SD kartu do outdoorové kamery, což byla pro mě hodně velká úleva. Jednak mě tížila poslední volná minuta záznamu, ale vůbec jsem nevěřila, že něco takového seženu mezi stánky s košťaty, melouny a plynovými bombami. Prodavač hned zkušeně odhadl na dálku, co mi schází, když jsem se mu snažila ubohou angličtinou vyblekotat, že nechci kartu do foťáku, který mi mimo jiné visel na krku, ale… a on mě hned zachránil s přesným odhadem zařízení včetně konkrétního typu mé „třistaosmdesátkové kamery“. Sice jsem za ní dala 1000 Kč, víc než za ubytování za celý pobyt, ale je to vyřešené. Totálně špinavé, upocené, unavené a hladové jsme se svalily na zahrádku a snad poprvé jsme se nemohly vůbec domluvit s klukem, co nám objednával jídlo. Většina místních umí dobře anglicky, ale když neumí, tak jen kývají a nic není problém. Jen nám pak přinesou o jedno jídlo méně, což se v dnešním stavu opravdu vůbec nehodilo. Nějak na mě padla únava a stesk po horách, kde bylo ticho, pohoda a i větší chládek. Potřebovaly jsme ale asi jen pauzu a trochu si odpočinout. V hotelu na nás čekala nejen taška s věcmi, co jsme si tu nechaly před trekem, ale hlavně sprcha a čisté věci. Lucka ještě zařídila, že nám naproti vyperou, tak jsme donesly pytel v podstatě radioaktivního materiálu a za pár hodin jsme si suché, voňavé a poskládané prádlo vyzvedávaly. Dělaly jsme si legraci, že doufáme, že nebudeme mít pokoj tentokrát ve 4. patře, že už odmítáme udělat krok navíc.. a co myslíte? Zdolání tolika schodů s krosnami a unavenými nohami se téměř rovnalo výstupu na Everest. Po akutním refreshi jsme zamířily do již před trekem vyhlídnutého masérského salonu a došly si na zaslouženou masáž “pro trekaře”. A bylo to boží! Nevím, v čem spočívala masáž “special trekkers therapy”, ale slečna masérka moc dobře věděla, kam sáhnout a co promasírovat. Lucka si zatím možná z traumatu z pramenů se Španěly došla na depilaci a všechny jsme byly jak znovuzrozené. Došly jsme si na večeři a pokoupily jsme nějaké hadříky, aby nám nebylo v Chitwanu, kde má být až 40 stupňů, v outdoorových věcech vedro. A kromě této alibistické oficiální verze jsme prostě jen něco nového chtěly . Na dobrou noc jsme si daly napasované na našem mini balkonu nepálské pivo, odlovila jsem holkám z pokoje švába a šly jsme spát.

Pondělí 28. 4. I Pokhara – Ratnanagar (Chitwan)

Ráno náš pokoj trochu zaspal a stihly jsme se akorát tak pozdravit se švábem, co s náma spal, a mazat na snídani. Objevil se nám ve skupině průjem, ale pravděpodobně to bude kombinací pálivého jídla, unaveného melouna, manga a piva. Jídlo jsme si tu zatím striktně hlídaly a stále nejíme maso, protože nechceme jít “neštěstíčku” naproti. Možný spouštěč tohoto diskomfortu může být také nervozita, jak bude vypadat cesta do národního parku Chitwan. Po cestě na snídani ze 4. patra jsem měla dost času na přemýšlení a všimla jsem si vůně vonných tyčinek jak z indického krámku z hradeckého podchodu. Nějak mě tahle vůně uklidňuje a přesně takle jsem si představovala, že to tu bude v Nepálu vonět, a voní.. v hotelu, v horách, v malém skromném obydlí i v chrámu, jedno kde, vůně je stejná… 

Už na nás čekal taxík, který Lucka domluvila večer na recepci, tak jsme do sebe rychle hodily snídani, i když nás personál přesvědčoval gesty, ať jsme v pohodě a v klidu dojíme. Vycepované od nás, že bychom hned platily za čekání a dostaly ještě „držkovou“, jsme sebou hodily. Naštěstí jsme měly sbaleno už z večera. Taxikář nás odvezl mini autem s našimi 5 mega zavazadly, kam jsme se taktak vešly, na autobusák s desítkami dálkových autobusů všech kategorií. Zaplatily jsme za 10minutovou cestu dohromady asi 60 Kč včetně čekání a odnosu batohu.  Opět vše funguje a co Asha (náš přítel a organizátor na telefonu) zatím slíbil, tak vše klaplo. Nasedly jsme do jednoho z luxusnějších autobusů s vypolstrovanými koženými sedačkami a vyrazily na jih do národního parku Chitwan. Už jsme si všimly, že nejvíc rozbořené silnice jsou kolem velkým měst, tak se pomalu proplétáme šrumcem Pokhary mezi výmoly, auty, skútry, bagry, zvířaty i lidmi smířené, že máme plán dne jasný. Snad není delší úsek, než pár set metrů, který se neopravuje. Autobus drncá a my doufáme, že 120km cesta, která na mapách ukazuje dojezd 1,5 hodiny, nebude ve skutečnosti 8hodinovým peklem jako cesta z Káthmándú. Verča si jde poslechnout audioknihu a to znamená spánek do 10 vteřin. Je v tomhle profík. S holkama ji obdivujeme, jak dokáže usnout v jakékoliv poloze a při jakékoliv příležitosti – v autobuse, při vzletu i dosedu letadla, v drncajícím džípu.. Já se do čtení nehrnu, jednak očekávám, zda i mě nedožene střevní diskomfort a bývá mi špatně i u nás v autě, natož v autobuse na místních silnicích. Tak po cestě pozoruji nepálské pondělní hemžení a je to zajímavá podívaná. Podél domů s fasádami ozdobenými barevnými kachlemi vyskládanými do různých strakatých ornamentů, a krámků ověšených ovocem, outdoorovým oblečením až po pneumatiky, běhají děti ve školních uniformách, maminky v krásných barevných sarích s roztomilými okatými dětmi přecházejí silnici, dědečkové a babičky postávají v prachu a hlíně před nemocnicí a čekají na odvoz nebo autobus. Muži, ženy, dokonce i policisté nebo rovnou celé rodiny naložené na skútru spěchají v tomhle funkčním zmatku s pravidly, které jsme zatím nerozklíčovaly, do práce, nakoupit, kdoví kam.. Brzy se tento obraz prostřídá se zelenými políčky a terasovitými kopci, na kterých si místní pěstují svoji obživu. A v téhle změti se válí nebo pobíhají psi a krávy. Máváme na sebe s dětmi a lituji je, v jakém šíleném prachu a smogu žijí a zároveň přemýšlím, jestli nejsou v té své skromnosti tak nějak šťastnější a spokojenější, než kdyby žily ve zlaté kleci. Kdoví.

Zároveň jsme rády, že rýma a plný nos z prachu a možná i změn teplot jsou tady zatím naše největší zdravotní obtíže (až na nějaké drobné pokakáváníčko, jak našim problémům s holkama už familiérně říkáme).

Dáváme si 2 pauzy na čůrání a občerstvení a na jedné z nich nás osloví místní slečna v krásném sárí s prosbou o fotku. I když jsou všude turisti, zaráží nás jak jsme pro ně exotičtí a vlastně nás to těší a máme z fotky také radost. Blížíme se k národnímu parku a začíná se objevovat u silnice cedule s obrázkem tygra a výstrahou. Trochu nás to znepokojuje. Po 5,5hod cestě, která nakonec docela utekla, jsme se objevily v městečku Ratnanagar, kde si nás hned odchytli zaměstnanci z hotelu a odvezly nás do Jungle Wildlife campu, který nám Asha zamluvil včetně 2denního programu i cesty tam i zpět. Všude se nám ochotně věnují, odnosí věci, aniž bychom zaplatily jedinou rupii. Vše se platí až na konci pobytu dle domluvy. Vše je založeno na důvěře a slovo tu platí.

Po ubytování v hezkých pokojích se nás ujal manažer hotelu, který s námi probral nabitý program a poslal nás vyhládlé na oběd do restaurace s terasou nad řekou s výhledem do džungle. Tam se nás opět ujal jiný pán, který byl neskutečně vřelý. Jsme z toho naprosto v šoku a je to milé. Pán s námi vtipkoval, polichotil, poradil a ještě nám dal přírodovědný výklad a přislíbil, že až zahlédne krokodýly, tak nás upozorní. Po výborném obědě (nudle, hranolky, nějaké vege placky a kupa zeleniny na všechny způsoby) jsme se šly projít do městečka. Verča opět jako několikrát na treku obdivně a rozněžněle vykřikla: “Jé holky, slepičky a kuřátka.”, zatímco si to proti nám valil po ulici slon. Myslely jsme, že jsme se zbláznily, ale ještě se to párkrát opakovalo a viděly jsme ho všechny na vlastní oči.

Mile nás překvapuje, jak moc hezky se tu k nám mají. Měli by mít turistů na konci sezóny plné zuby, ale všichni nás s úsměvem zdraví. Jsme pro ně chtě nechtě jako turisté ekonomicky důležití, ale cítím tu z domorodců (a věřím, že ne naivně) i něco nezištného. Nějak jsme si na to za celou dobu nezvykly, ale je to moc příjemné. Možná proto, že jsme už všechny něco nacestovaly a víme, že takový hromadný národní mindset (a to opravdu u všech místních bez výjimek, které jsme měli to štěstí potkat) není samozřejmostí. Procházka ale opět skončila tak, jak jsme se obávaly. Nejsme schopné ujít ani 100 m, aniž bychom se nezasekly v nějakém obchůdku. Naše silně vyvinutá slabá vůle je asi dost očividná, takže jsme často lapeni. Naštěstí je tato neřest hromadná a moc si užíváme svobody a nákupu bez výčitek, který se v tomhle našem výjimečném ženském kolektivu zásadně pouze podporuje. Tak za hodinu odcházíme všechny s nějakým kouskem oblečení, ze kterých máme obří holčičí radost, s obrazy a ještě se dojdeme odměnit na kávičku. Až máme výčitky, jak z toho nemáme vůbec výčitky . Ještě musím zmínit obchod s ručně malovanými obrazy, který nás naprosto okouzlil a ze kterého si odneseme hodně silný zážitek a krásný suvenýr. Ještě jsem asi nepoznala skromnějšího a milejšího pána, do jehož obchůdku jsme zabloudily. Měl v obchůdku kromě šperků, ručně vyřezaných zvířat ze dřeva také spoustu krásných olejomaleb hor, kterýma jsme se kochaly naživo pár dní nazpět. Nedalo se odolat a za 4000 rupií (600 kč) jsme si každá pořídila vzpomínku na tenhle výjimečný výlet i na neskutečně vřele setkání s Ramem Krishnou Bhattem. Už jsme tu narazily na šunty, které prodejci vydávaly za drahé kameny a stříbro a „stopro“ handmade výrobky, ale u Rama to bylo něco jiného a jsme hrozně rády, že jsme ho mohly i s jeho rodinou, která byla v obchůdku s ním, podpořit. Skromně nám děkoval se slovy, že tvrdě pracoval a že tohle je pro něj nejen veliká pocta, ale velká finanční podpora pro celou rodinu.

Spěchaly jsme zpět, protože nás čekala návštěva Elephant Breeding centre – chovné sloní stanice. Náš mladý sympatický průvodce nás provedl se zajímavými informacemi v perfektní angličtině. Nevěděly jsme moc co čekat a vlastně ani, co si myslet. Viděly jsme spoustu slonů včetně měsíčního slůněte. Ve volné přírodě bych je viděla raději, než přivázané řetězy. Bylo to fascinující, ale smutné místo. Absolvovaly jsme ještě tentokrát místo fotky tik tokové video s místní mladou slečnou a jely zpět na hotel. Pro naše dámské boomerské osazenstvo to byla světová premiéra. Po cestě nám ještě náš hotelový průvodce zastavil u řeky a ukázal nám krokodýly. Po večeři, kterou máme v ceně a můžeme si vybrat cokoliv z menu, jsme šly odpadnout k řece na lehátka, užívaly si příjemně teplý večer a snažily se sebrat síly na večerní program, v čemž mi moc nepomohla vydatná večeře a sedmička silného 6% piva. Večerní program byl v místním kulturním domě a jednalo se o hodinové představení lidových tanců Tharu culture dance doprovázených bubny, tyčemi, různými cinkrlátky. Připomínalo mi to africké domorodé tance a moc se nám to líbilo včetně závěrečné spontánní pařby místních na pódiu s tanečníky, pro něž to je jediná možnost večerní zábavy. Jsme hotové, jdeme spát. Trochu se tu bojíme havěti a byly jsme v klidu, jelikož máme sítě na oknech a v zásuvce RAID proti hmyzu, dokud nás Markét neupozornila na to, že pod dveřmi je škvíra, kterou by prolezl i krokodýl, kdyby hodně chtěl. Myslím, že šváby tu budou to nejmenší zlo..

Trochu jsem se obávala, že bude Chitwan zklamání a turistický šok oproti čistým a klidnějším horám, ale jsme velice překvapené, jaký poklidný, vesnický ráz to tu má. Dnes jsme se na hotelu i na ulici potkaly jen s pár turisty. Tak jsme zvědavé na další den. Zatím Chitwan nasazuje velkou laťku.

Úterý 29. 4. I Chitwan

Po ránu mě jako první potěšilo, že jsem ustála večeři, protože v Nepálu si dát špagety se smetanovou omáčkou a žampiony je hodně velký adrenalin rovný nahánění tygrů 

Vstávaly jsme brzy, protože nás čekal nabitý plán. Po dobré snídani, první formou bufetu (čokoládové palačinky, vaječná omeleta, toasty, jejich typické pečené brambory s paprikou a fazolkami), jsme v našem dámském osazenstvu, ke kterému se přidala usměvavá sólo cestovatelka z Ruska, vyrazily od hotelu kus podél krokodýlí řeky k nástupní stanici loděk. Pluly jsme asi hodinu s dalšími 4 turisty a převahou guidů po řece, kolem které jsme potkaly nejen spoustu ptáků (ledňáčky, kormorány, obří marabu,..), ale hlavně několik krokodýlů. Jeden z nich se rozhodl, že přeplave řeku zrovna přes naši projíždějící loď. Asi jsem ještě nezmínila, že loď byla spíš canoe. Byla vratká, nízká a průvodci měli na ochranu pouze dřevěné tyče. Když se krokodýl vedle naší lodě potopil (= ztratil, tzn. netušily jsme, kde je a co se bude dít), začaly jsme trochu panikařit a čím víc jsme dávaly najevo strach, tím hysteričtěji se naši průvodci smáli. Byli to všichni do jednoho vtipálci, což musíme celkově ocenit. Jen zrovna teď jsme se tolik nebavily. Když jsme vylezly z kanoe se všemi končetinami, zaplavila mě úleva, která po 3 vteřinách opadla. Čekala nás totiž tříhodinová cesta pěšky zpět džunglí. I když jsme si tu připadaly na začátku jak na břehu Orlice, které se řeka i okolí podobaly, průvodce nás hned na začátku obeznámil, co všechno na nás může vyskočit. Na hady jsem se tentokrát (jako kdysi v Africe) neptala, protože tuším odpověď, a dále kromě jelenů a slepic můžeme prý potkat medvědy, buvoly, opice, slony, nosorožce nebo dokonce tygra. Přeměřuju zhruba metr a půl dlouhý klacek, který drží naši průvodci, a tuším, že tohle nebude rovný boj. Pro jistotu povytáhnu selfie tyčku na kameře a odevzdávání průvodcům všechnu moji důvěru. Nic jiného nám nezbývá. Starší průvodce ještě doplňuje k zahuštění atmosféry plán, jak se zachovat při setkání s daným zvířetem. V jednom případě máme vylézt na strom, u jiného zvířete se má každá rozutéct na jinou stranu, u jiného kličkovat, jindy zase co nejrychleji běžet jedno kam, no a u dalších se jen pomodlit.. Trochu jsem z anglických pokynů zmatená a neumím přiřadit rychle zvíře ke způsobu úniku, navíc se mi honí hlavou, že si nejsem jistá, zda sežrání tygrem nebo udupání nosorožcem je zahrnuto v cestovním pojištění. Při představě, jak utíkám před tygrem, ale dojdu k tomu, že je to vlastně fuk. Uklidňuje mě, že na tripadvisoru existuje až moc pozitivních recenzí na to, že by se tu žrali lidi na denním pořádku. Zhluboka se nadechnu a jdu, aby se mi už tak dost psychicky načatá skupina nevzdálila. Držet se pospolu je totiž zásada číslo jedna.

Po dvou hodinách svižné chůze v horku jsme ale (tady snad volím výjimečně slovo “naštěstí”) nepotkaly nic víc než jeleny, pár ptáků, opice.. a hovnivála. Když chyběla fauna, snažili se to průvodci zachránit alespoň flórou a dostaly jsme ochutnat nějaká pseudojablka, kterými se živí nosorožci, očichaly jsme si kari listy, obdivovaly houby rostoucí z nosorožčích a sloních trusů a pošťouchaly do rostliny mimosy (citlivka stydlivá), která se při dotyku stáhne. Tak se naše dámská skupina včetně Rusky, která si nás oblíbila a já ji záviděla fotky z jejího teleobjektivu, alespoň kochala naším charismatickým milým průvodcem “juniorem” smířené, že nic víc k pokoukání už dnes nebude. Náš průvodce „senior“ ale najednou dostal echo, že by nám také mohl nabídnout nějaké zajímavé výhledy a dovedl nás svižnou chůzí k zabahněnému jezírku, kde se blízko (až moc blízko) nás koupal nosorožec. Byla to úžasná podívaná a měly jsme srdce v krku. Když se nosorožec zvedl, prudce zbystřila i naše skupina, srdce spadlo o dost níž, a raději jsme se odporoučely zpět.

Měly jsme minimálně 10 km v nohách a hrozný hlad, tak jsme se těšily opět na luxusní oběd. Po obědě si šla půlka z nás odpočinout a já s Verčou vyrazila na procházku do městečka do příjemně klimatizované moderní kavárny na kávičku a kokýno. Hodně jsem se zamilovala do svých nových tureckých kalhot za 100 Kč, díky kterým se velmi teplé počasí zvládá o dost lépe než v dlouhých umělých outdoorových kalhotách. Odpoledne nás čekalo sloní safari. Moc jsem nevěděla, co se bude dít, a když jsem za chvíli seděla s holkama na slonovi, krmila ho cukrovou třtinou a rozvážnou hrkavou chůzí jsme si to štrádovaly do džungle, měla jsem pocit, že se mi to zdá. Byl to neskutečný zážitek a jen jsme doufaly, že se slon moc netrápí nejen pod naší tíhou a 50ti letá sloní dáma má snad alespoň trochu spokojený život . Na hřbetu slona jsme se cítily bezpečně, až na vymetání obličejem pavučin mezi stromy. Já ale jakožto štít a neohrožený lovec havěti naší výpravy jsem byla v pohodě a taky jednou užitečná pro skupinu. A to i když jsme se přiblížily k nosorožcům na 10 metrů. Slon tady evidentně velí džungli a naše neohrožená slonice dala hodně nahlas najevo, ať se klidí z cesty. Byla to nádhera. Večer jsme si ještě zašly zpracovat zážitky do další malebné kavárnicky na střešní terase nad “ nejrušnější” křižovatkou městečka a pozorovaly u kávy a jasmínového čaje skútry, tuktuky, holky v sárích na kole a mezi nimi pochodující slony. Po výtečné večeři (spring rolls závitky naplněné nudlemi s hranolkami a kupou vařené zeleniny) jsme si s pivem sedly už za tmy k řece, poslouchaly zvuky džungle a pomalu s ní loučily. Po Chitwanu se nám bude stýskat, nejen kvůli přírodě, zážitkům, ale překvapilo nás, jak klidné prostředí a milí lidé tu jsou. Celý balíček 3 nocí, plné penze a všech zážitků včetně 5,5hod přepravy z Pokhary a 7hod z Ratnanagaru do Káthmándú nás vyšel na 4200 Kč. Na místní poměry ke to kupa peněz, ale rády jsme si to dopřály a měly jsme se za to jako královny a budeme z toho dlouho čerpat.

Prožila jsem tolik intenzivních zážitků, vjemů, že jsem večer nebyla schopna poprvé napsat deník a pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli si takovýhle výlet zasloužím, jestli to není už moc a jak jsem vděčná za to, kolik jsem toho prožila a kolik mi rodina umožnila a dopřála času jen pro sebe. Je nám moc fajn a ráno to Lucka korunovala slovy, že je to skvělý a že ji za celou dobu ještě vůbec nesereme, což prý ještě s nikým nezažila .